Česká rodina v Thajsku: Návrat – domov, sladký a strašně vzdálený domov

Nejdříve handrkování

Opustit ostrov bylo vcelku snadné. Předcházelo tomu nicméně vypořádání se s majitelem a správcem resortu domů, kde jsme bydleli. Šlo o maličkosti: 17 pochytaných krys do pastí (k tomu Bůhvíkolik nepochytaných), vzdutou dlažbu na terase, vybouraný záchod, zadrhávající internet, trvale tekoucí pračku, poslední měsíc nefunkční myčku nádobí… Trvali jsme na slevě. Správce se kroutil, nakonec jsme se domluvili. Druhý den – těsně před odjezdem – ale přišel s tím, že je třeba vypořádat bankovní poplatky, protože nájemné jsme posílali bankou z ČR. Tuto chybu ať už nikdy nikdo nedělá, banka se v těchto případech jeví jako kapsář… Po nepříjemném dohadování jsme něco ze své slevy slevili a nakonec jsme odjížděli s přeci jen nějakým aktivem na své straně. Ale žádná sláva to taky nebyla.

Touha po domově

Kluci už se na odjezd těšili moc a moc. Tedy hlavně nejstarší Honzík. Ten snil o domově už poslední dva týdny. Jeho nejoblíbenější bylo zalézt si se mnou večer do postele a mluvit o stíhačkách a o domově. Matěj to nijak zvlášť neřešil a tříletý Vítek skoro vůbec. Ani jeden se ale myšlence na návrat ani trochu nebránili.

Soňa věnovala poslední den před odjezdem balení. Nakonec její titánská práce byla korunovaná úspěchem, vše bylo v kufrech. Byla ji ukrutná hromada a i řidič minivanu, který pro nás na ostrov ráno přijel, zpočátku dost kuklil oči. Pak ale vše do auta nacpal a jelo se.

Město na půl cesty

Do Bangkoku nám to i s přívozem zabralo nějakých šest hodin. Do hotelu jsme dorazili unavení a s pocitem, jako bychom byli tak nějak „na půl cesty“.  Jakmile se setmělo, vyrazili jsme na vyhlídkovou plošinu na střeše hotelu. Je to jedna z nejvyšších budov v Asii a protože jsme měli štěstí a bangkokský smog nebyl ten den zase tak strašný, bylo vidět daleko a daleko. Miliardy světýlek, řady mrakodrapů, mimoúrovňové křižovatky třeba i se třemi čtyřmi pruhy nad sebou. Toto je Asie!

Kdo bude točit?!?!

Pak jsme šli na večeři, znamenalo to nejprve projít velmi živé tržiště, kluci byli na roztrhání – hodinky, trička, krabi, sluneční brýle, nože… Dávali jsme na ně pozor. Taky jsme si dávali pozor na kapsy. V hotelu nás důrazně varovali před kapesními zloději. Byl to pro nás po třech měsících naprosto bezstarostného klidu nový pocit. Na ostrově jsme nechávali klíče v motorkách, nákup v odemčeném autě, peněženku na dece u moře. Cítili jsme se bezpečně. Ale Bangkok je asi něco jiného. Tak či tak dopadlo to dobře, ani blonďaté kudrnaté děti ani peníze ani pasy nám nikdo neukradl.

Dali jsme si fantastickou rybí večeři v čínské restauraci. Kluky fascinoval otočný kruh uprostřed. Přetahovali se, kdo s ním bude točit. Než ale mohl vzniknout konflikt, zasáhla Soňa, na tohle je opravdu dobrá. Já jsem zas dobrý na krevety: oloupal a snědl jsem jich celou stříbrnou mísu.

Mezi žraloky v suchém triku

Druhý den jsme dopoledne zařídili, že se z hotelu můžeme vystěhovat až v devět večer – letadlo letí po půlnoci. Stálo nás to zhruba dvě třetiny ceny pokoje navíc. Pak na nás čekalo nedaleké Oceánium.

Dvě hodiny běhali kluci mezi malými i gigantickými akvárii, pak svačili sušenky a na dosah ruky se kolem nich proháněli žraloci. Nebylo tam ani moc lidí. Už i proto, že vstup opravdu není levný.

Parádní byl průchod skleněným tunelem na dně. Všude kolem byly přitom veliké ryby. Opravdu veliké. A zubaté.

Kino s překvapením

Součástí prohlídky byla i plavba loďkou s proskleným dnem. To jsme vynechali. Zato film v 5D kině jsme viděli. Kromě brýlí na trojrozměrné vidění s sebou navíc sedadla ve vypjatých situacích házela, kopala nás do zadků a pak ještě nám na nohy nebo zezadu na krk foukl stlačený vzduch z trysek. Matýsek jednou leknutím pištěl. Ale rychle se zase uklidnil a sledoval dál příběh o tom, že znečišťovat oceány je špatné…

Vítek do peřin, my pro rukavice

Přímo z Oceánia vzala Soňa Vítka do hotelu vyspat. A já se staršíma klukama jel koupit Honzíkovi výbavu na thajský box. Nebylo to daleko, na internetu jsem v jedné diskusi našel návod, kde najít velmi dobrý krámek. A taky že jo. Thajska byla usměvavá a v neskutečném chaosu svého skladu, který měl uprostřed prosklený pult z dob, kdy toto byla ještě prodejna, vylovila po paměti pasentní rukavice, bandáže na prsty, loketní i kolenové chrániče a pak jsme usmlouvali i parádní vyšívané trenýrky!!! Honza byl šťastný. Doufám, že nás v Praze trenér pochválí.

Minuty klidu před bitvou

Podvečer kluci věnovali koukání na televizi, hraní na tabletech a relaxem před dlouhou cestou. Před devátou večer skutečně přijel domluvený taxík – minivan, řidič se zase podivoval před hromadou kufrů. Vše se ale zase vešlo a jeli jsme. V Bangkoku je prakticky trvalá dopravní zácpa. Na cestu na letiště jsme proto počítali hodinu. Nakonec jsme za dvacet minut byli na místě. Cestou jsme zpívali, řidič sni nedutal.

Tak teď čtěte dobře…

Trochu jsem si lámal hlavu, co tak dlouhou dobu před odletem budeme na letišti dělat, ale série drobných i vážných obtíží nás této starosti dokonale zbavila.

Vše začalo dlouhý čekáním před Check-In přepážkou. Kluci přitom dost mohutně zlobili. Nakonec nás personál vyjmul z řady a poslal k přednostní přepážce.

Tady se ukázalo, že máme 17 kilo nadváhu.

Usměvavá dívka ve stejnokroji žádala zaplatit 35tisíc Bathů. To je zhruba nějakých 18 tisíc korun… to jsme odmítli. Řešení našla Soňa, jednoduše radikální. Vyhazovat? NIC! Prostě jsme z pásu na přepážce vzali jeden menší kufr – byl plný učebnic a knížek – měl dvacet kilo, a najednou bylo všechno v pořádku. Samozřejmě té sympatické letušce za přepážkou bylo jasné, že ten kufr vezmeme na palubu… Ale to už nebyla její starost.

Pak se babičce roztrhla taška. A trhala se pořád víc a víc. Uši pryč, popruh pryč, dno už už začínalo vydávat obsah…

Pak se policista při pasové kontrole ohrazoval nad tím, že děti překročili termín víza. Přitom vírový úředník nám na ostrově tvrdil, že děti nemusí… nakonec se ukázalo, že policista si přál jediné: abychom souhlasili s tím, že děti překročili délku udělaného víza. Pak byl spokojen….!

Při kontrole pasu babičky se ukázalo, že se odsud záhadně ztratila půlka příjezdového/odjezdového formuláře. Volali nadřízeného. Babička bledla, v duchu už se viděla v pekle thajského vězení. Šéf pasovky si ji odvedl stranou, já šel s ní. U stolku nám pak podal jiný formulář, já ho vyplnil a bylo…???

Při bezpečnostní kontrole se ukázalo, že babička úplně zapomněla na zákaz tekutin na palubě letadla a tak přišla o nějaký lak na vlasy a hlavně – to byla moc smutná – lahvičku krému s kokosovým olejem. To se ale může stát každému a návrat domů za to stojí.

No a pak jsme odletěli.

Byl to zážitek, protože první let nás hostilo největší dopravní letadlo světa Airbus A380. Bylo tu docela dost místa na kolena a parádní porce elektronické zábavy. To se klukům líbilo, tak trochu už s tím počítali. A protože Vítek docela brzy usnul, probíhal let v pohodě.

Snídani kdo si řekne

Na přestup do druhého letu jsme čekali tři hodiny. Dostali jsme od letecké společnosti poukázky na snídani. Mohli jsme si vybrat, do které restaurace chceme. Zvítězila docela slušná, klidná jídelna s dobře zásobeným bufetem.

Bylo už potřeba pořídit silný igelitový pytel na babiččinu tašku. Už se rozpadla prakticky úplně.

Druhý let proběhl velmi příjemně v pohodě. Jen Soňu cestou překvapily zažívací potíže. Asi jí nesedlo něco z palubního keteringu. Až domů jí hodně bolelo břicho a bylo dost zle.

Sluncem zalité Polabí, Hmmmm

Praha nás na začátku března uvítala teplem a sluníčkem. To bylo příjemné. I tak jsme měli domluveno, že známý pro nás přijel i s pytlem plným zimních bund. Návrat z rovníku do Evropy takhle na konci zimy není dobré podcenit.

Pes nás vítal. Skákal a štěkal a čuchal. Zdálo se, že trochu nevěřícně. I když o něj bylo dobře postaráno a pořád s ním někdo byl, chyběli jsme si. Hodně jsme na Andyho mysleli, protože jen dva týdny před naším odletem do Thajska byl na těžké operaci, při které se rozhodovalo, zda se vůbec o léčbu pokoušet. Teď na nás koukal veselý černý labrador. A pořádně tlustý.

Strašná únava

První den jsme nedělali nic. K večeři svíčkovou z mrazáku a knedlík z konzumu cestou. Žádné telefonování, žádní sousedi. Jen nekonečná únava.

Druhý den po návratu jsme všichni vstali v pět ráno. Zmatení organismu po letu skrz časová pásma se projevil. V půl deváté už jsme měli uvařený oběd.

Prakticky celý den jsme se jen dívali na tu neuvěřitelnou hromadu kufrů, ale síla na ně nebyla. To až třetí den – Vítek, Soňa a já jsme vstali ve čtyři. Starší kluci až po sedmé, ti už se rovnají dobře.

Teprve dnes jsme se dali do úklidu všeho. Za dopoledne – bylo to nekonečně těžké a před pračkou vznikla obrovská hromada prádla – bylo skoro hotovo. Fantastické.

Pocit triumfu nás rychle přesel, když jsme poté jeli nakoupit. Čtyři tisíce nám nestačily a vědomí, že si vezeme holandská polystyrenová rajčátka a polská vejce a podobné šmakulády, nás skličovala.

Tak teď někdy začíná končit naše cesta, naše rozhodnutí strávit zimu v tropech. Kluky jsme přivezli zdravé a o to nám šlo.

Díky za držení placů

Moc díky všem, kteří nám psali a kteří nás četli. Třeba Hugo z Berouna nebo Ivana a Honza, nebo třeba Zdena, která nás občas upomínala, když jsme jeden den vynechali.

Díky za milé emaily, díky i za dotazy i rady. Zvlášť ze začátku to bylo moc a moc cítit jako podpora.

Díky i za to, že závisti a nevlídných slov bylo v poště tak malinko, skoro žádná. Z toho jediného jsme měli tak trochu doopravdy strach.

Víme, že

Strávit zimu v teple jde. Děti přes zimu zdravé být mohou. Jíst zdravě a levně jde. Všechny problémy buď pominou, nebo je překonáme. Štěstí je přímý účastník podobné výpravy. Stát se může cokoliv. A jenom proto, že nevím, kde je cesta, neznamená, že neexistuje…

A jestli příští zimu znova? To se nás ptejte tak až za dva týdny…