Česká rodina v Thajsku: Kambodža bídná, historická i moderní | Pro ženy | Blesk.cz

Česká rodina v Thajsku: Kambodža bídná, historická i moderní

26. února 2014 | 18:00

Druhý den poznávání Kambodži má přídech pořádných extrémů: více než tisíciletá historie, bída až na dřeň a hned vedle přítomnost dokonale moderní doby.

Hned po snídani na nás čekal minibus a jeli jsme hodinu a půl do hor. Prvních nějakých čtyřicet padesát kilometrů to byla nádherná asfaltka – široká, rovná, jakou by většina českých silnic mohla Kambodži závidět.

Pak za jedním kruháčem to pod kolama zachrupalo a jelo se po prašné cestě jen trochu vyštěrkované. A byli jsme v tom. Za autem, které se řítilo šílenou čtyřicítkou a předjíždělo úplně všechno, co jsme potkali, se zvedal obrovský mrak tmavě rudého prachu. Když jsme míjeli – a to docela často – na jednom skůtru rodinku s miminem, bylo mi jich otevřeně líto.

Pro rovinatou Kambodžu jsou hory i třistametrové brdky. Ale i tak byla pro minivan práce se vlásenkami mezi skalami prokroutit a po rozbitých cestách doplazit až k místní největší pamětihodnosti: je tu řeka, na jejímž dně už v devátém století místní vytesali obrazce a postav. Celá staletí se sem chodili umývat ze zlých věcí, které na ně životem ulpěly. Je neuvěřitelné, jak dobře jsou po více než tisíciletí říční skulptury zachovalé. Podobně jako pískovcové reliéfy v Angkor Watu, i když ten je o tři staletí mladší.

Jen kousek odsud je na vrcholu pískovcové skály vytesaný Budha. Ležící, spící. Spokojeně se tvářící. Je monumentální, dokonce i mniši se u něj fotí s celými rodinami. Nosí se sem hromady darů a obětí. Květiny, vonné tyčinky, peníze. Budha je mírumilovný bůh, nežádá krev.

K Budhovi se musí bez bot. To je v celé Asii normální. Proto tady u ležícího kambodžského božstva hlídá toto pravidlo docela dost lidí. Mladí, bezzubí staří, maminy s dětmi na ruce. Není to ale tak, že by jim tenhle církevní úzus tak ležel na srdci, oni zároveň s upozorněním nabízejí za pár peněz pohlídání bot, zatímco budeme tam nahoře…

Stačí odsud – stále jsme v horách – projít kilometr, skrz nefalšovanou vesnici se vším nepořádkem, klidem, ohni a nevnucovanou snahou prodat cokoliv, a jsme u vodopádu. Je ohromný. I na jeho horním stupni je na mělkém dně pár prastarých skulptur. Jsou ale opravdu blízko okraje. A špatně se fotí.  Fotky odsud od vodopádu jsou víc než fantastické. Tady v kambodžských horách je snad osmý, snad dvanáctý ale určitě div světa.

K obědu, který tu máme, nepijeme ani colu ani vodu ani pivo, dali jsme si kokosák. To je ta nefalšovaná nádhera: objednáte kokosový ořech, maník s mačetou zajde kousek za kuchyň, sebere s hromádky pod palmou ořech – prásk, prásk, prásk, až dužina lítá kolem – píchne do toho brčko a už je s tím u stolu.

Z hor jedeme auto nepříjemně dlouho zpátky do města Siem Reap, na jeho jižní okraj. Tady má břeh největší jezero se sladkou vodou v Asii. Čeká tu na nás malá motorová loď a míříme na plovoucí vesnici. Očekáváme přirozeně místní „Karlštejn“ nakašírovaný pro foťáky turistů. Po čtvrthodině jízdy po přiváděcím kanálu nestačíme valit oči: na okraji jezera se pohupují snad tři, čtyři stovky lodí dokonale přirozeně živoucí, fungující kolonie na vodě. Vidíme tu lidi lovit, psát úkoly s dětmi, dřepět a čučet s cigaretou v koutku, prát, vykládat nákup, natírat bok, vařit…

K nikomu na návštěvu nemůžeme, to je škoda. Naopak tu zastavujeme u plovoucí restaurace, obchodu a vyhlídky pro turisty v jednom. Tady je za peníze – platí se výhradně jen v dolarech – cokoliv jako na Karlově mostě nebo na korse v Chorvatsku. Jen snad ty ramínka s krokodýlími kůžemi jsou tu navíc.

Cesta zpátky je plná těšení se na sprchu v hotelu a opatrné očekávání věcí příštích, protože nás čeká večeře s folklórním tanečním představením a druhý den opět dvanáctihodinová cesta zpět.

Kambodža je země plná chudých lidí. I když po třech dnech už máme oko vycvičené na poznání nuzného a bohatého domu. Zvláštní je, že i ty bohaté domy – a jsou opravdu pěkné – mají kolem svého pozemku nepořádek. Přímo bordel. Vkrádá se postřeh naprostého nesouladu mezi Evropou a Asií. Chorobou Asie je igelit. Pytlíky tu slouží úplně ke všemu, nestojí prakticky nic a jsou samozřejmou součástí úplně všeho koupeného. Klidně po dvou, po třech. Ale potom se válejí úplně všude. V trávě, ve vodě potoků, na stromech, pod domy – i těmi pěknými.

My doma třídíme každý proužek umělé hmoty, petlahve jsou už leckde na zálohu a nás to čeká nejpíš taky. Američani mají v Antarktidě speciální létající komando na ekologickou sanaci třeba i jen pár kapek nafty vybryndaných při přelévání… a tady v Kambodži, ale i v Thajsku přírodu pokrývají statisíce tun jen tak poházených igeliťáků.

Ačkoliv tu lidi moc nemají, digitalizace je tu všudypřítomná. Ve staré části Siem Reapu je ulička – prašná, špinavá – plná obchůdků a stánků s mobily a tablety.  Anebo: v jednom ze dvou neskutečně orvaných křesel hodně ubohého a dost špinavého holičství na předměstí – mezi svářečem a prodejcem cementu – sedí mladý holič. Žádný zákazník v dohledu.

A je jasné že až nějaký přijde, tak ostříhat tu bude stát dolar. Nebo ani ne. Na první pohled nuzný život. Holič je se ale zdá být zcela v klidu a brousí prstem po pěkném tabletu. Berou to tu prostě jinak. A nemusí to být pro nás všechno jen příležitost k odsudku.

Autor: Jan Rýdl