Vrátili jsme jednu půjčenou motorku. Máme tu totiž už pár dní auto z půjčovny. Šéfka úklidu Jum má tak trochu vlastní půjčovnu a dala nám prima cenu. Krom toho za námi na poslední dva týdny přijely dvě známé z Čech a na dva skútry je nás už opravdu moc.
Řešíme dopravu zpátky do Bangkoku. Není to úplně jednoduché, protože dost obtížně hledáme slušnou cenu. Nakonec i s tím pomůže Jum. Rozhodli jsme se, že u odjezdu jí dáme pořádné spropitné. Zaslouží si ho.
Pouhé dva dny před odjezdem máme navíc ještě zamluvenou loď na závěrečný výlet po ostrovech. Skutečně vyrážíme a celý den je jako z pohádky. Včetně zakotvení na přání na širém moři a skákání z horní paluby – kluci dokonce až ze střechy – do tyrkysového moře.
Soňa velmi pozorně zrevidovala lednici a neustále ji v hlavě jede program na „bezodpadové“ hospodářství: kalkuluje vaření tak, aby nám vyšlo přesně k momentu odjezdu. I tak zbyde, ale to nabídneme kambodžskému zahradníkovi.
V Bangkoku strávíme před odletem jeden den v hotelu. Hlavně proto, že odlet máme o půlnoci a přijet na letiště s dětmi po pěti nebo šesti hodinách v autě a vyrazit na devatenáctihodinovou cestu – v Dubaji máme pětihodinovou čekačku – by byla pro děti vyslovená rasovina. Takhle se na letiště dostaneme s dětmi vyspalými, najedenými a vysprchovanými. Nebude ta štrapáce přes světadíly zase tak strašná. Snad.
A pak je tu ještě jeden důvod. Tu jednu noc jsme rezervovali pokoje v nejvyšším hotelu v Bangkoku. Má totiž neustále vypsané cenové akce na některé pokoje a tak v tomhle domněle superluxusním hotelu je možné bydlet za méně než tady na Koh Changu. A má vyhlídku jednu z nejvyšších z celé Asie. Honzík se pekelně těší.
No a pak je tu taky ještě ten důvod, že Honzík a zřejmě i Matěj naskočí po návratu do tréninku Thajského boxu v Praze. No a tak chceme tady v kolébce drsného sportu nakoupit trenýrky, rukavice, chrániče, tejpy a tak. Soňa i babička budou klidnější, když letiště budeme mít jen kus od sebe. Ale i já. Už se těšíme. I když nás toho doma hodně čeká…