Šťastný konec?
Už ve třinácti letech jsem se zamilovala do kluka, který byl o dva roky starší. Zprvu byly moje city hlavně platonické, nikdy bych je nedala najevo. Zvlášť když Honza měl v tu dobu jiné zájmy, závodně sportoval a koukal spíš po starších slečnách. Věděla jsem, že mám smůlu, ale říkala jsem si, že si prostě počkám. Když jsem nastoupila na gymnázium, kde už Honza studoval, najednou se hnuly ledy. Pomrkávali jsme po sobě na chodbě a pak mi jednou od Honzy přišla SMS, že mě zve do kina. Byla jsem naprosto blažená, na tohle jsem čekala celé roky…
Začalo to idylkou
Vztah to byl od počátku krásný, prostě první láska. Byli jsme nerozlučnou dvojkou, nikam se bez sebe nehnuli. Já nadšeně Honzovi fandila na závodech, on mi chodil pomáhat na náš statek, kde jsme chovali řadu zvířa, a do toho obhospodařovali lány polí. Můj táta byl přísný, u nás vždycky platilo nejdřív práce, potom zábava. Díky Honzově pomoci jsem měla všechny povinnosti dřív hotové a mohli jsme se věnovat jeden druhému. Když mi bylo dvaadvacet let, vzali jsme se. V našem velkém domě jsme si mohli vybudovat vlastní malý byt. Byli jsme šťastní. Honza sice ještě studoval, ale já se už těšila na děti. Postupně se nám narodily čtyři. Nastal kolotoč, ale já to všechno zvládala, vždyť jsem si přesně tohle tolik přála. Postupně jsme si rozšiřovali bydlení, potomci rostli… Jenže zničehonic začal Honzovi náš život na vesnici, v podhůří, nevyhovovat. Musel dojíždět za prací denně více jak hodinu, a to mu začalo vadit. Pak se rozhodl, že přes týden bude zůstávat ve městě, a na víkend za námi bude jezdit.
Rozvod byl rychlý
Jenže takhle to vydrželo asi rok a půl. Pak mě tlačil k tomu, abychom se za ním přistěhovali. Já ale nechtěla, děti byly šťastnější v přírodě. Postupně jsme se odcizili, a jednoho dne mi Honza suše sdělil, že by chtěl začít znovu a jinde. Otevřeně přiznal, že mu do života vstoupila jiná žena, že se zamiloval. Nesla jsem to těžce, ale kvůli dětem jsem se snažila to zvládnout bez scén a výčitek. Rozvedli nás celkem rychle, měli jsme jasno, jak si rozdělíme majetek, i v tom, kdo a jak budeme pečovat o děti. Uběhlo deset let, já si prošla několika nevýznamnými vztahy a zvykla si na sólo život. Děti pomalu vylétaly z hnízda a tu a tam přišly s informací, že je táta sám, že je nešťastný, že se na mě ptá… Zpočátku mě to nechávalo chladnou, ale pak mi začal psát, občas zavolal, jak se mám, až mě jednoho dne pozval do města na večeři, prý potřebuje probrat něco kolem dětí. Netrvalo dlouho a byli z nás zase zamilovaní puberťáci. Když přede mě Honza jednou během společného víkendu poklekl, ani jsem neváhala a řekla zase ano. Od svatby uběhla zatím krátká doba, ale věřím, že tentokrát to bude jiné, a že spolu zestárneme.
Iva (48), Břeclav
