18°C
Štěstí po těžkých časech
S Ivanem to bylo jasné už od začátku. Seznámila nás jeho kamarádka Soňa, protože byl už dlouho sám a toužil po rodině. Já po dost ošklivém rozvodu a potratu vítala každou příležitost, jak poznat opravdu hodného muže. Dlouho trvalo, než jsem znovu někomu otevřela své srdce, ale s Ivanem to šlo samo. Empatický, vnímavý, inteligentní, s tradičními hodnotami a názory. Rozuměli jsme si také v životním stylu a v představě o rodině a výchově dětí. Protože mi už bylo přes třicet, na nic jsem nečekala a přijala jeho žádost o ruku. Sestěhovali jsme se do jeho rodinném domku s velkou zahradou, v němž žil s naprosto pohodovou mámou, získali jsme pro sebe celé patro a začali pracovat na miminku. Tak začalo mé štěstí po těžkých časech.
VIDEO: Margit Slimáková - Obezita - Jídlo ve školních jídelnách
Protože jsem měla za sebou už dva potraty a moc se bála, že se to stane znovu, bylo to pro mě dost těžké období. Nakonec všechno dobře dopadlo a podařilo se mi donosit a porodit zdravou dceru. Přišla na svět trochu předčasně, ale všechno dohnala a byli jsme s Ivanem moc šťastní. I když se netajil tím, že chce syna, svou první dceru přijal a miloval bez výhrad. Těšil se však na další dítě, sám pocházel z velké rodiny a měl spoustu sourozenců roztroušených po celé republice.
Další dítě jsem už nechtěla
Já se dalšího těhotenství trochu bála a zpočátku jsem už znovu otěhotnět nechtěla. Nakonec jsme se vědomě rozhodli v době, kdy bylo Anežce dva a půl roku. Do práce se mi ještě nechtělo a Ivan byl jako táta i manžel naprosto perfektní. Co více jsem si mohla přát?
Další těhotenství bohužel skončilo potratem hned v prvních týdnech, ale o to více jsem usilovala využít možná poslední šanci na to mít dítě. Zanedlouho jsem znovu otěhotněla a tentokrát vše vypadalo bez komplikací.
Miminko bylo velké, ale znovu mi hrozil předčasný porod, proto jsem i díky dalším rizikům dostala termín na poměrně včasný císařský řez. Všechno ale nakonec dobře dopadlo, ovšem opravdu velkým překvapením bylo, když se nám narodila další holčička. Na ultrazvuku se moc nechtěla ukazovat a já to pak nechávala jako překvapení. Ovšem opravdu celá rodina, včetně Ivanovy mámy, si myslela, že to bude kluk. Mně bylo pohlaví vcelku jedno, možná jsem byla i ráda, že s holčičkou už mám své zkušenosti a spoustu krásných holčičích oblečků.
Opil se z lítosti
Ale Ivan měl problém. I když byl u porodu a malou krásně přivítal na svět, zatímco mi zašívali břicho, objevila jsem v jeho tváři stíny zklamání a lítosti. Tvářil se opravdu divně. Musela jsem pár dnů zůstat v nemocnici a těšila se, že druhý den za mnou znovu přijde, ale dorazila jeho matka s tím, že se Ivan strašně opil a doma dokonce i brečel. Neopil se z radosti, ale spíše ze sebelítosti. Říkala jsem si, že to je fakt rouhání. Má být rád, že má další zdravé dítě po všech těch potratech. Matka ho obhajovala a říkala ať ho zkusím pochopit, ale já byla naštvaná a nechtěla ho vidět. Vnitřně jsem cítila, že má problém a musela jsem se s tím sama nějak vyrovnat.
Holčičce jsme dali jméno Alex a já už nemyslela na nic jiného než na krásné mateřské povinnosti. Ivan o svých pocitech dlouho vůbec nedokázal mluvit. Měl v sobě blok. Navenek byl vřelý, milující a láskyplný, ale já jsem věděla, že si přál syna a hlavně, že se bojí, že se mnou už žádné dítě mít nebude. Lékaři mi narovinu kvůli komplikacím řekli, že mi další dítě nedoporučují, navíc čtyřicítka se mi blíží mílovými kroky. Šance na další dítě už možná nikdy nepřijde a i kdyby Ivan chtěl dotřetice pokoušet osud, momentálně opravdu nechci nic riskovat a jsem velmi vděčná za své dvě zdravé dcery.
Sblížil nás sex
Teprve ke konci šestinedělí, když jsme spolu znovu začali spát, jsem jednou večer opět nakousla toto téma. Byla jsem ráda, že Ivan konečně dostal odvahu říct to nahlas. Řekl mi, že moc věřil tomu, že toho syna jednou bude mít a v hlavě mu stále znělo jeho jméno po pradědečkovi: Albert. Ostatně celou dobu jsme naší holčičce v bříšku říkali Bertíku. Možná to byla chyba, to zatím nedokážu posoudit.
Ivan se těšil, co všechno svého syna naučí a co mu sám předá. Přiznal, jak moc si přeje, aby se jeho rod dále zachoval i po té mužské linii. Nejvíce ho prý dostalo to, jak je možné, že to, čemu tak moc věří a o čem je přesvědčen jako o jediné pravdě a jistotě, se nakonec nestane. Dcerku navíc stále přehlížel a bylo zjevné, že k ní od začátku nemá takový vztah jako k Anežce. Společně jsme plakali a on přiznal své hluboké pocity viny z toho, že řeší takové malichernosti, když by měl být rád, že má zdravou dceru.
Poradila jsem mu, aby si vzpomněl na chvíle, kdy ji držel, zatímco mi zašívali břicho. Že tento jejich prvotní kontakt by neměl být poskvrněn jeho zklamáním a že věřím, že časem ke své dceři najde cestu. Otázka třetího dítěte zůstala nevyřčená, ale jsem si jistá, že z lásky ke svému muži dost možná změním názor a budu nejpozději za dva roky znovu ochotná vyzkoušet úplně poslední šanci na to mít dítě. Ale pokud to bude třetí holčička, věřím, že se už tomu nakonec jen společně zasmějeme.
Veronika (38), Český Krumlov
