2°C
Zdravotní sestřička z nemocnice ve Světlé nad Sázavou a máma tří dětí skončila na invalidním vozíku. Situaci ale stále vnímá jen jako přechodný stav. Má nezdolnou touhu nepřízeň osudu zlomit a zase se postavit na nohy. „Na vozík nepatřím,“ je přesvědčená.
Štěstí v neštěstí
První projevy onemocnění paní Soňa bagatelizovala. „Prostě mě občas brněly ruce, nohy, bolela krční páteř, hlava. Podobnými příznaky trpí přece spousta lidí. Měla jsem pocit, že o nic nejde,“ vypráví Soňa. Že by mohlo jít o něco závažnějšího, jí došlo ve chvíli, kdy na bolesti hlavy nezabíraly žádné léky, a navíc ji začala pálit polovina obličeje. Lékař ji poslal na neurologii, následovala magnetická rezonance mozku. Vyšetření ukázalo na tumor v krční míše. „Snímek ho zachytil jen malou část. Dodnes tomu říkám štěstí v neštěstí. Kdyby byl nádor jen o trochu níž, vyšetření by ho nezachytilo, a všechno by mohlo dopadnout fatálně,“ domnívá se. Když jí lékaři diagnózu sdělovali, byla v šoku. Měla kolem sebe mlhu a hlavou jí běžela spousta otázek: "Jak je to možné, ještě před minutou jsem byla zcela zdravá, a najednou lusknutím prstů je vše jinak? Jak dlouho tady budu? Co děti, manžel?" Prolila potoky slz.
Jaký je dojemný příběh sedmnáctileté Marušky s dětskou mozkovou obrnou? Podívejte se na video:
Operace byla náročnou zkouškou
Za nejhorší na nemoci považuje paní Soňa čekání – jestli ji budou lékaři operovat, jaké výsledky přinese histologie. „To bylo první obrovské emoční vypětí, po kterém následovala další. Zdrtila mě skutečnost, že budu na invalidním vozíku, to jsem doteď nepřijala. Pevně věřím, že na něj nepatřím, že se mi jednou podaří vstát a chodit,“ doufá Soňa. Operace, která měla za cíl odstranit nádor, se totiž povedla jen napůl. Při zákroku byla bohužel poškozena mícha. Soňa přestala cítit dolní končetiny, cit v rukou byl jen slabý. „Její manžel s celou rodinou vynaložili všechny síly, aby sehnali finanční prostředky na přestavbu domova pro potřeby jejich maminky na vozíčku. A díky mnoha dobrým lidem, kteří se složili na rehabilitace a fyzioterapie, mohla paní Soňa začít cvičit a zvolna se přibližovat ke svému snu, a to být zase co nejvíce soběstačná a k dispozici svým blízkým,“ prozrazuje Dominika Uhrová z NF Galenos, který pro Soňu pomáhá shánět potřebné prostředky.
Naděje na zázrak
„Léčbu nepodstupuji v podstatě žádnou, tumor nebyl zhoubný, nebyla proto zapotřebí onkologická léčba. Docházím na pravidelné kontroly na neurochirurgii, na neurologii a urologii. Dvakrát do roka jsem sledovaná na magnetické rezonanci,“ popisuje Soňa aktuální situaci. V rámci rehabilitací dojíždí na Neurorehabilitační kliniku Axon, kde podstupuje terapie – jednou z nich je i cvičení na unikátním přístroji Lokomat. Jde o speciální robotické kalhoty, které umožňují chůzi po pohyblivém chodníku. K tomu posiluje pomocí hrazdy horní končetiny, záda a trup. V kleku a bez jakékoli podpory a držení se už dokáže posouvat dopředu.
„Aktuální prognóza je velmi nejasná, nicméně lékaři se shodují spíše na tom, že chůze již nebudu schopna, ale jelikož mícha nebyla přerušena a zázraky se prý dějí, tak na tom stavím svoji budoucnost,“ doufá. Priority se jí na základě události rozhodně zpřeházely. Život vnímá jako křehký a neovlivnitelný. Je šťastná, že se může radovat z každého dne, protože to jako samozřejmost nevnímá. Už se tolik nestresuje a přijímá věci tak, jak jsou. „Nepřemýšlím nad tím, jestli nad nemocí zvítězím. Možná jen v tom smyslu, že jsem už vlastně vyhrála tím, že žiji. Jinak se raději zaměřuji na krátkodobé cíle, které velmi ráda zdolávám, a raduji se z dosažených výsledků. Pokud však opravdu dojdu až tam, že se postavím, přichystám tak celé své rodině obrovské překvapení,“ usmívá se Soňa.
Oporu nalezla Soňa v rodině
Právě rodina a nejbližší známí paní Soňu drží nad vodou. Nedá dopustit na manžela, který je jí od počátku velkou oporou, uklidňuje ji vědomí, že se na něj může ve všem spolehnout. To jí dává ohromnou sílu a pocit bezpečí. S dospělými dcerami si volá každý den. „Jsem jim moc vděčná za útěchu, pomoc a lásku, kterou mi dávají. Synovi je jedenáct let a celou situaci odnesl asi nejhůře. Najednou zůstal půl roku bez mámy. Neumím si vůbec představit, co se mu asi muselo honit hlavičkou, a bojím se, aby si nenesl následky do budoucna. Navzdory tomu je z něj cítit jistá zodpovědnost, a jak může, tak mi doma se vším pomáhá,“ říká pyšně. V psychické pohodě ji udržují léky a právě zmíněná rodina. Naučila se prožívat hezké okamžiky a nezabývat se ničím negativním. Pomáhají jí i procházky a cvičení. „Dřív pro mě byla hodně velkým relaxem četba knih. Po operaci se ale tahle záliba vytratila, což mě moc mrzí, protože vlastně tvořila moji osobnost. Vůbec nemůžu pochopit, jak k tomu mohlo dojít. Celkově je naše tělo jedna velká neznámá a může nám připravit různá překvapení,“ uzavírá vyprávění Soňa.
Jak můžete pomoct?
Aby mohla zdravotní sestřička Soňa podstupovat řadu dalších terapií, které ji po zdravotní stránce můžou posunout hodně dopředu, potřebuje finanční podporu. Vznikl transparentní účet, na který je možné přispět libovolnou částkou: 2601572011 / 2010 (VS 2301, zpráva pro příjemce: Soňa). „Velmi si vážím jakékoli pomoci a jsem vděčná, že lidem nejsou v dnešní době osudy druhých lidí lhostejné. Díky pomoci druhých mám naději, že se znovu postavím na nohy a budu chodit,“ říká s pokorou v hlase Soňa Mikešová.
Další příběhy našich čtenářek a spoustu inspirace najdete v akuálním vydání Blesku pro ženy. Objednat si ho můžete i v elektronické podobě nebo formou předplatného přímo ZDE!
