3°C
Olga (42), Frýdek-Místek: Jeden lepší než druhý
Tehdy jsme byli mladí novomanželé. Jaromír byl moje láska už od patnácti let. Bydlel s rodiči hned vedle našeho domku. Znali jsme se prakticky od porodnice. Nejdřív jsme byli nerozluční kamarádi poletující venku s partou a sedící vedle sebe v jedné lavici na základní škole. Na střední jsme se rozběhli jiným směrem, já odjela studovat sto kilometrů daleko, takže jsem bydlela na internátu. Po maturitě jsme se potkali náhodou v Praze a naprosto nezávazně zašli na kávu.
Odložené mateřství
Povídání trvalo dlouhé hodiny, nedokázali jsme ani na okamžik zavřít pusu. Domluvili jsme se, že se příští víkend potkáme v našem rodném městě. Následovalo jedno rande za druhým a už z nás byl zamilovaný pár. Chodili jsme spolu sedm let, když přede mnou Jarda poklekl a já dojatě přes slzy vykoktala ano. Užuž jsem se viděla jako maminka minimálně tří dětí. Měli jsme zrekonstruované patro u mých rodičů, neplatili jsme hypotéku, takže rozšíření rodiny nic zásadního nebránilo. Na potomky jsem se těšila od svých osmnácti let. Být mámou mi připadalo jako ta nejskvělejší věc. Jarda mě v tomhle trochu držel při zemi, prý přece nemáme kam spěchat, jsme mladí, možná bychom ještě něco měli podniknout jen sami dva. Rozjížděla se mu kariéra, pracoval v nadnárodní společnosti a hodlal vystoupat v žebříčku hodně vysoko. Aby nás prý jednou pořádně zajistil. Chápala jsem ho, ale bylo mi to trošku líto. Nechtělo se mi čekat příliš dlouho, chtěla jsem být mladá máma. Doufala jsem, že se domluvíme na vysazení antikoncepce, ale Jarda se vyjádřil v tom smyslu, že by to viděl nejdříve v příštím roce.
Byla ze mě plačka
Milovala jsem ho a nechtěla na něj tlačit, tak jsem se zabavila po svém. Byl podzim, pomalu začínal adventní čas, takže jsem s kamarádkami vyrazila tu na prodloužený víkend do lázní, tu na ten jógový, nakupovala dárky a těšila se na první manželské Vánoce. Když mi od konce listopadu nebylo příliš dobře, přičítala jsem to různým virózám, když se ale začaly objevovat těhotenské nevolnosti s železnou pravidelností, bylo jasno. Já si hodlala tohle překvápko nechat pod stromeček. Cloumaly mnou ale smíšené pocity, co když Jarda nebude šťastný jako já? Na Štědrý večer jsem byla v napětí a jako jeden z posledních dárků předala muži krabičku s pozitivním testem. Byl zaražený a koktal… Rozplakala jsem se. Vtom se ale shýbl pro poslední obálku pro mě a beze slova mi ji předal. Uvnitř byl poukaz na roční pobyt v Americe. Jarda dostal příležitost pracovat v centrále jeho firmy přímo v Los Angeles. Chtěl mě překvapit, věděl, jak moc jsem se tam vždycky chtěla podívat. Brečela jsem podruhé. Vtom mě ale objal a řekl, že oba dárky jsou jednoduše perfektní a že spolu všechno zvládneme, i porod v cizí zemi. Nakonec se náš pobyt v zámoří protáhl na pět let a děti se nám tam narodily dokonce tři.
Tip na video anketu: Kolik Češi utrácejí za vánoční dárky?
Evelína (51), Přední Lhota: Byla to ta nejhezčí slova
Svoji babičku jsem nadevše milovala. Byla mojí náhradní mámou. Ta moje pravá totiž odešla po ročním trápení s nerovným soupeřem – rakovinou. Sice ji jednou překonala, podruhé už ale neměla sílu s ní pořádně zabojovat. To mi bylo dvanáct let.
Měla velkou trpělivost
Samozřejmě se mi sesypal svět, protože táta se navíc topil věčně v alkoholu. Ještě že tu byla mámina máma – babička Hanička. S otcem se domluvila, že se na čas přestěhuji k ní. Občas jsme si spolu poplakaly, ale taky se uměly povzbudit a obejmout tolikrát, kolikrát jedna z nás potřebovala. Babička mě zapsala na spoustu kroužků, vařila mi výhradně domácí stravu, abych přibrala, protože jsem v důsledku trápení vypadala opravdu nezdravě vyhuble. Byla tady pro mě, s čímkoli jsem za ní mohla zaběhnout, vždycky pro mě měla pochopení, i když jsem občas rebelovala. Puberta se mnou místy opravdu mlátila, babička ale byla trpělivá, nikdy nezvýšila hlas, nikdy mě netrestala. Jak jsem rostla, měla jsem čím dál víc svých zájmů a u babičky se moc nezdržovala. I tohle nesla statečně, jen mě vždy prosila, ať ví, kde se nacházím, ať jí dávám vědět. Jinak mi prý maximálně důvěřuje. Vdávala jsem se v šestadvaceti a odstěhovala se ke svému muži.
Nevypadalo to dobře
Nesly jsme to statečně. Za babičkou jsem chodila každou volnou chvíli. Mohla jsem se na ni naprosto spolehnout i v období, kdy jsem měla malé děti. Vnuky vyzvedávala, psala s nimi úkoly. Vařila mi, abych večer po práci nemusela. A právě takhle jednou, když u nás hlídala kluky, se jí udělalo špatně, zničehonic se sesunula k zemi. Záchranku jí volal můj devítiletý syn. Oba byli ze „zážitku“ naprosto v šoku. Já ostatně taky. S babičkou to nevypadalo vůbec dobře, upadla do kómatu a šance, že přežije, nebyla vysoká. Chodila jsem za ní do nemocnice každou volnou chvilku, držela ji za ruku a vyprávěla jí všechno, co jsme spolu zažily. Přemlouvala jsem ji, ať to nevzdává, že má nás. Tenkrát bylo těsně před svátky, podvečer třiadvacátého prosince, když mi volala sestřička z nemocnice. Babička se probrala a shání se po mně. Rozjela jsem se tam hned, ani zástěru jsem si nestihla sundat. Když jsem vešla do pokoje, pronesla: „Evinko, promiň, že jsem vás tak vylekala.“ Štědrý večer jsme strávili provizorně nastoupeni kolem babiččiny nemocniční postele. Mělo to svoje jedinečné kouzlo. Nakonec tu babička s námi byla ještě dalších devět let.
Další zajímavé články naleznete v tištěném Blesku pro ženy. Zakoupit si ho můžete na vašich oblíbených stáncích nebo na iKiosku ZDE.
