Klára (49), Černošice: Stačila sekunda nepozornosti 

Milovali jsme se od patnácti let, od tanečních. Asi to byla láska na první pohled. Dvě taneční lekce jsme po sobě házeli nenápadné pohledy, ale od třetí hodiny, kdy se Ivan odhodlal pro mě přijít, jsme už protějšek prostě nevyměnili. První polibky padly v pauzách, první milování půl roku nato. Byli jsme plní ideálů a velkolepých plánů. Toužili jsme procestovat svět, však nedávno konečně padla železná opona. Chtěli jsme studovat na univerzitě v Londýně. A poté mít určitě minimálně tři děti.

Nedal přednost

Vlastně se nám skoro všechno do puntíku splnilo. Rok jsme studovali v Anglii – ve stejný čas, stejnou fakultu. Po návratu jsme dodělali školu v Česku, pronajali si byt a v pětadvaceti jsme se brali. S dětmi jsme zatím spěchat nechtěli. Oběma se nám rýsovala hezká kariéra. Já se dostala na prima místo do personálního oddělení, Ivan začal jako počítačový specialista v zahraniční firmě. Najednou jsme měli kupu peněz. Ale byli jsme uvědomělí a část si ukládali vedle, chtěli jsme začít stavět dům. Rodiče nám darovali pozemek a my se pustili do shánění řemeslníků a stavebních firem. V tu dobu jsem ale nečekaně otěhotněla, byl to kapku šok, ale nakonec jsme si řekli, proč vlastně ne...

Celé těhotenství jsem pracovala, a ještě chodila kontrolovat, co se děje na stavbě. Ivan to moc nestíhal, v práci postoupil na vyšší pozici a musel trávit dlouhé hodiny do noci v kanceláři. A právě když se vracel unavený z dlouhého pracovního dne, nedal přednost autobusu. Ten naše auto rozpáral takovým způsobem, že nebýt to kvalitní značka, manžel by nepřežil. Dlouhé dny byl i tak v umělém spánku a já se modlila, aby se mi vůbec probudil. To, že lékaři mluvili o tom, že by nemusel chodit, jsem tehdy nevnímala jako vůbec hrozné. Hlavně aby přežil… To se naštěstí stalo, já si oddychla a druhý den jsem porodila dceru Kamilu. Týden jsme leželi každý v jiném nemocničním pavilonu, aniž bychom se mohli vidět. Bylo to příšerné, měla jsem být šťastnou matkou, ale já se tolik bála, co bude s Ivanem.

Připadám si opotřebovaná

Po půlroce se konečně dostal z rehabilitačních ústavů domů. Bohužel bez vidiny, že se jeho stav výrazně zlepší a on se postaví na nohy. Šílená situace, na krku hypotéka, mimino a handicapovaný manžel, kvůli kterému bylo třeba uzpůsobit nový dům tak, aby byl bezbariérový. Do práce jsem šla právě v dceřiných šesti měsících. Mamka mi ji hlídala, musela jsem se dost otáčet. Nakonec jsem si přibrala ještě brigádu. Vyrůstat malou Kamilku jsem vlastně neviděla. Dodnes mě to mrzí. S mužem jsme doteď spolu, ale není to žádný med. Dost jsme se odcizili. Asi jsem mu nikdy neodpustila tu jeho nepozornost při jízdě v autě a vlastně upřímně i to, že všechno bylo dlouhá léta na mně. Teď už si připadám stará a opotřebovaná. A mám prostě pocit, že jsem přišla o nejlepší léta života.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.

Vyzkoušet za 1 Kč Více informací

Už mám předplatné. Přihlásit se