3°C
Paní Helena Steblová se narodila v roce 1925 na Těšínsku. Její vlastní rodiče žili v bídě a nemohli najít zaměstnání. Dívka tak po čase našla svůj domov u adoptivních rodičů Karla a Marie Haltofových v Bystřici. První setkání s válkou zažila již v roce 1938. Do kraje vtrhla polská armáda a území okupovalo Polsko. Stovky českých rodin musely odejít, kdo zůstal, žil ve strachu o život. Vojáci vyhnali tisíce lidí od stolů přímo na Štědrý den. Helena si pamatuje, jak ve spěchu nakládali majetek na žebřiňáky, odjížděli do vnitrozemí a děti na vozech objímaly nazdobené vánoční stromky. Její rodina ale zůstala. Opravdu těžká doba měla teprve přijít.
V roce 1939 vyhnala polskou armádu z Těšínska německá vojska a celé území se stalo součástí říše. Češi byli nuceni přihlásit se k nově zavedené slezské národnosti, což znamenalo mimo jiné pro muže povinnost rukovat do wehrmachtu. Odváděni byli prý i šestnáctiletí chlapci a muži s vážnými zdravotními problémy.
Mezi nimi byl i Pavel Štefek, chlapec, se kterým se Helena občas vídala. Během dovolených jí vyprávěl o strašných masakrech, které zažíval. Jednou odjížděl a Helena tušila, že tentokrát je něco jinak. „Na nádraží něco naznačil, sedl do vlaku a odjel,“ vzpomíná Helena Steblová. V sousední vesnici pak Pavel Štefek vystoupil, odešel do kopců a přidal se k partyzánské skupině.
Klepal na okno
Jednou uprostřed noci se u Heleny ozvalo klepání na okno. Nebyl to Pavel, byl to jeho kolega z partyzánské skupiny. „Klepal na okno, bledý jako stěna,“ vzpomíná Helena. Jestli zraněná ruka zavěšená v šátku byla levá nebo pravá, už neví. Cáry zhnisaného masa a obnažená kost ale dávaly jasné znamení: bez lékařské pomoci muž nepřežije. Jmenoval se Heczko a právě Pavel mu poradil, na které okno zaklepat. Kulka mu roztrhla paži na kusy. Helena věděla, že za pomoc partyzánovi hrozí smrt nejen celé rodině, ale znamená to i teror pro celou vesnici. Přesto muži pomohla.
Ráno sedla na kolo, našla doktora napojeného na odboj a před půlnocí už lékaři v záři petrolejky pomáhala při operaci. Natáčela lampu tak, aby lékař dobře viděl, nosila z plotny horkou vodu, podávala nástroje. Lékař musel ruku amputovat.
Další dva týdny přicházel doktor převazovat pacienta. Pro Helenu i rodiče to byly dny hrůzy, jakou dosud nezažili. Musela se tvářit, že se nic neděje, že na půdě neleží chlap s amputovanou rukou a v lesích nečekají jeho kamarádi, až si ho odvedou zpět do hor. „Jako by u nás byl rok," vzpomíná žena na oněch čtrnáct dnů, kdy se její domov změnil v tajný lazaret, než si pro Heczka partyzáni přišli.
Rodinu udala sousedka. Helena s rodiči skončila v rukou gestapáků připravených ubít je k smrti, pokud nepovědí, co o partyzánech věděli. Bylo jí devatenáct, gestapákovi snad jen o dva tři roky víc. "Přece nebude bít mladou holku," uklidňovala se před prvním výslechem. Mlátil ji gumovým obuškem i koženou žílou přes ruce, přes nohy, po zadku. Když Helenu odvlekli na celu, přišel na řadu táta Karel, potom maminka Marie. Tu bili do bezvědomí. Vychrstli na ni kbelík vody a pak zase a znovu.
Vymlácené "přiznání"
Ze vzpomínek Heleny Steblové na kruté chvíle před více než sedmdesáti lety lze dnes jen obtížně doložit, jak to tenkrát přesně bylo, jaké metody vyšetřovatelé použili, co všechno už věděli a co potřebovali zjistit. Vymláceným „přiznáním“ výslechy a bití skončily, Helenu transportovali do pracovního tábora u Katovic a později do německého Ravensbrücku. Otce odvezli do lágru Gross-Rosen v Polsku. Ani Helena, ani její maminka už tatínka nikdy neviděly. Jeho spoluvězeň po válce dosvědčil, že Karel Haltof zemřel ranou do hlavy v koncentračním táboře Sachsenhausen v Německu.
Popisovat hrůzu koncentračních táborů už snad ani není třeba. Hlad tak ukrutný, že byl silnější než obava ze smrti. Transporty, při kterých spoluvězeňkyně cestu nepřežily, jejich těla vyhazovali vojáci z železničních vozů do příkopů kolem trati. Jistota blížící se smrti, protože na novém místě nebyl volný barák pro nově příchozí. „Stály jsme v tom lese a čekaly na smrt,“ vzpomíná. „Pak přijeli nějací vojáci, radili se s ostatními a odvedli nás zpátky. Jeden barák je prý volný.“ Za vše mluví odpověď paní Heleny na otázku, kde zažila nejšťastnější chvíli svého života. Uvede tento tábor: Salzwedel. V tom baráku zažila osvobození a naději na návrat domů.
Může člověk zažít v životě něco horšího? Helena se v roce 1946 setkala s maminkou. Potkala se i s Pavlem, jejich vztah ale neměl pokračování. Své v tom sehrála traumata z přestálého utrpení a nešťastná náhoda. Helena se vdala za osm let staršího Adama Stebla z nedalekého Hrádku a za dva roky se jim narodilo první dítě. Postupně přišly na svět ještě další tři a manželé Steblovi začali v Bystřici rozšiřovat chalupu, která jim začala být těsná. A i když komunisté z vítězství nad fašismem učinili jeden ze svých symbolů, skuteční hrdinové války se o sebe museli postarat sami.
Helena i její muž dřeli v Třineckých železárnách. Helena dokonce v nejodpornějším provozu, který nesl název Aglomerace. V ohlušujícím rachotu, denně, aby své rodině přilepšila mizerným výdělkem, který za tu dřinu dostávala. „Takhle to vypadá v pekle,“ pronesl její manžel, když jednou Helenu v Aglomeraci navštívil. Možná měl pravdu. Jenže peklo na zemi má více podob a Helena už je znala. Teprve když bylo pamětnici v roce 2012 sedmaosmdesát, vlast si na svou hrdinku vzpomněla. „Možná pozdě, ale přece,“ řekla si tenkrát Helena a s pokornou vděčností přijala v Praze na Vítkově Záslužný kříž ministra obrany. Paní Helena včera oslavila 92. narozeniny. „Odpustit mohu, ale zapomenout ne," shrnuje svůj život.
Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století.
