Pocházím z poměrně zámožné rodiny. Mí rodiče restituovali dům v Lounech, ve kterém jsme bydleli a ve kterém je také restaurace, kde můj otec celý život pracoval jako číšník. Vydělával si v ní slušné peníze i za komunistů, a tak se rozumělo samo sebou, že si hospodu nechá, upraví ji a bude ji provozovat sám. Mí rodiče patřili k místní pomyslné smetánce. Později jsem odešla do Prahy studovat pedagogickou fakultu. Od střední školy jsem chodila s Tondou, který se vyučil automechanikem a nastoupil do autodílny nedaleko Loun. Měli jsme se moc rádi, Tonda byl hodný a zodpovědný kluk a mě nikdy nenapadlo, že bych ho vyměnila za někoho jiného.

Svatba? V žádném případě!

Když jsem školu dokončila, nastoupila jsem do práce a začalo se mluvit o svatbě. Nikam jsme nespěchali, byli jsme oba mladí, ale plánovat už jsme začali. Jenže kámen úrazu se objevil v okamžiku, když jsem se o svých záměrech zmínila před rodiči. Našim se Tonda nezdál dost dobrý, ačkoli do té doby proti němu neměli žádné výhrady. Já měla vysokou školu a jednou zdědím hospodu, on byl vyučený, bydlel s rodiči a sourozenci v paneláku a ušetřeno měl jen pár tisíc.

To je láska! Pár s Downovým syndromem oslaví 22. výročí svatby!

Odchod z domova

Máma i otec lomili rukama, že se zahazuji, že mám na víc, jsem vysokoškolačka a on v podstatě dělník, že rozhodně nebude schopný vést hospodu, až se jednou táta rozhodne odejít na odpočinek. Argumentů byla spousta, ale na mě neplatily. Věděla jsem, že si rozumíme a že Tonda bude skvělý otec našich budoucích dětí. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si zabalila saky paky a odstěhovala se k němu, do bytu, kde bydlela pětičlenná rodina. Na rozdíl od naší luxusní domácnosti tu ale vládly pohoda a klid. Každopádně dlouhodobě byla tahle situace neudržitelná, a tak jsme ji začali řešit. Požádali jsme o hypotéku a koupili si malý byt.

Přišla jsem o rodiče

Po nějaké době jsem se ozvala rodičům, abych je pozvala na svatbu. Řekli mi, že pokud se vdám za Tondu, už mě nechtějí nikdy vidět. Bylo to pro mě strašné. Od té doby vždycky, když jsme jeli s manželem do Loun, vyhýbala jsem se rodnému domu jako čert kříži. Občas jsem ale na rodiče stejně narazila. Vždycky se tvářili, že mě nevidí. Teď čekáme dítě. Jsem zvědavá, zda první vnouče prolomí ledy, ale já sama už se snažit asi nebudu. Buď mě přijmou i s mým životním partnerem, nebo zůstanu dál „sirotkem“.

Čtenářka Tereza, foto: ilustrační

Chcete ještě něco o svatbách? Tady máte svatební dorty! Takhle se měnila jejich obliba v průběhu let.

6 věcí, které by vám gynekolog chtěl říct, ale nikdy to neudělá

9 opravdových sourozeneckých dvojic z Ulice! Znáte je všechny?