11°C
Mám dceru Johanu, dnes už dvacetiletou, která prožívala své období dospívání velice bouřlivě. Nebylo dne, kdy by neodcházela do školy nasupená, otrávená a s třísknutím dveří. Po návratu domů se s dalším bouchnutím dveří zavřela ve svém pokoji a bytem se zpravidla začalo nést dunění nějaké její oblíbené kapely, které mi drásalo nervy i uši. Vedly jsme spolu nekonečné spory o tom, jak chodí oblékaná, co za maškarády nosí na hlavě, že její líčení připomíná zeď, na které řádili sprejeři. A kapitola sama pro sebe byl její vztah ke vzdělávání a škole obecně. Konflikty se množily a vyhrocovaly. Byla jsem z toho opravdu nešťastná a moc jsem se trápila. Zkoušela jsem to po dobrém, po zlém, ale ledy ne a ne se prolomit.
Kondom v batohu
Když jí bylo šestnáct, našla jsem v jejím batohu cigarety, prezervativy a antikoncepci. Málem mě šlak trefil, ale nic jsem neřekla. Když jsem si večer stěžovala manželovi, jen se smál. V šestnácti prý taky kouřil a mám být ráda, že je holka zodpovědná a dbá na to, aby nepřišla do jiného stavu nebo si nepořídila nějakou pohlavně přenosnou chorobu. Mužovo nadšení jsem tehdy nesdílela, ale musela jsem uznat, že na tom, co říká, něco bude. Každopádně mi hodně nevyhovovalo, že má dcera přestala zvedat mobilní telefon, když jsem jí volala, neodpovídala na zprávy, chodila domů čím dál později, odmítala říct, kde byla, a nerespektovala jakákoli pravidla, která jsme doma stanovili – třeba to, že se občas musí zapojit do domácích prací.
Nejvíc ze všeho mě zasáhlo a ranilo, že nám Johana začala lhát. Nejdřív v drobnostech, jako třeba: „Bylas ve škole na obědě?“ „Jasně, byla, měli jsme kuře s bramborovou kaší.“ Jenže já šla domů se sousedčinou dcerou, která chodila na stejné gymnázium jako Johana, a ta mi vyprávěla, že měli tak hnusné šunkofleky, že se nedaly pozřít, a že se Johaně vůbec nediví, že se v jídelně ani nemihla. Časem se provalilo, že Jožka, jak jsme jí odmalinka říkali, chodí za školu a stýká se s omladinou, která byla – mírně řečeno – zvláštní.
Vzala nám peníze
Jednoho dne nepřišla domů vůbec. Zjistili jsme to až ráno, když jsem ji šla budit do školy. Část jejích věcí chyběla a na stole byl jen papír, na kterém bylo napsáno: „Už tu s vámi nebudu, nedá se to vydržet.“ Krve by se ve mně nedořezal. Johanin telefon samozřejmě vypnutý. Začala jsem obvolávat všechny její kamarádky a spolužačky. Nikdo nic nevěděl nebo mi to nechtěl říct. Navíc jsem zjistila, že z mé i manželovy peněženky zmizely peníze. To byl naprostý šok! Jožka nikdy nekradla. Vůbec jsme nevěděli, co máme dělat.
Tentokrát byl na mrtvici i můj muž, který se nejen hrozně naštval a zklamal, ale hlavně se i vyděsil. Už jsme se chystali jít na policii, ale nakonec nám pomohla Johanina spolužačka, shodou okolností ta sousedka, která „propálila“ šunkofleky. Na Facebooku nám ukázala fotografie, kde se Johana směje od ucha k uchu s partou kolotočářů, kteří den předtím opustili naše město a vydali se na nějakou další štaci. Okamžitě jsme sedli do auta a jeli dceru hledat. Nebylo to tak těžké. Když jsme se objevili na plácku, kde se stavěla další štace pouti, a Johana nás zahlédla, vypadala jako Lotova žena. Zkrátím to – vyšlo najevo, že světským také lhala, řekla jim, že je plnoletá. Samozřejmě se vyděsili a nechtěli s ní mít dál nic společného.
Když jsme dojeli domů, rozbrečeli jsme se všichni. A tím se konečně něco zlomilo. Začali jsme se od té doby snažit všichni tři mnohem víc. Přemýšlet o tom, jaké dopady má to, co říkáme a děláme. A začalo to klapat. Máme se rádi a vždycky jsme se rádi měli. Jen jsme to nejdřív nějak vzali všichni za špatný konec. Dnes je historka, jak nám Jožka utekla s cirkusem, okřídlená a vypráví se – naprosto bez hořkosti – na každé rodinné sešlosti. Už se jí jen smějeme.
Čtenářka Simona, foto: ilustrační
