Nedlouho po svatbě se nám narodila dcera. To jsem ještě netušila, jaké peklo mě čeká. Luboš začal kritizovat jakoukoli mou činnost v domácnosti, zpochybňoval výchovu naší dcery a ponižoval mě. Byla jsem pro něj tlustá, hloupá ženská k ničemu. Po nějaké době padla první facka. Byla jsem v šoku, nemohla jsem uvěřit, že muž, kterého tolik miluji, je něčeho takového schopen. Omlouval se, dušoval, že mu ujely nervy, víckrát se to nestane. A já mu prominula.

Dal mi ji mezi dveřmi

Jenže klid nepanoval dlouho. Jednoho dne jsem k večeři místo hovězího masa koupila kuřecí, protože naše finanční situace nebyla zrovna růžová. Uvařila jsem, prostřela a zavolala jsem muže i dceru k jídlu. Facku jsem schytala hned mezi dveřmi, dcera začala plakat, tak ji manžel uhodil taky.

Situace gradovala. Luboš se postupně přestal omlouvat, přestal mi dávat peníze na jídlo i jevit zájem o dceru. Neustále mě i ji psychicky i fyzicky týral a napadal. Všechny mé myšlenky se ubíraly k sebevraždě. Opustit tenhle kolotoč bez východiska. Kdybych nebyla, musel by o dceru pečovat, pochopil by, jaký poklad to je. Tohle naše peklo trvalo celých deset let.

Čtenářka Marta: Manžel mě opustil kvůli své recepční, ale vymstilo se mu to!

Zachránila mě dcera

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy mi dcera vytrhla nůž z ruky těsně předtím, než jsem si ve vaně skoro podřezala žíly. Nebo jak plakala v kuchyni u okna „maminko, nevyskakuj ven“... Pak nastal zlom. Manžela zavřeli za pojistné podvody a já cítila příležitost začít znovu. Najednou nebyl doma, nebyl tady, aby mě šikanoval, kontroloval a shazoval.

Kontaktovala jsem krizovou linku Rosa, kde mi pro začátek poradili, co mám dělat dál, a odkázali mě na neziskovou organizaci Women for Women, kde mě zařadili do jejich programu, a tak mi pomohli postavit se na vlastní nohy. Manžel samozřejmě zpochybňoval veškeré mé důkazy týkající se násilí páchaného na mně i našem dítěti, ale soud mu naštěstí zakázal s dcerou styk. Nebýt organizace, která mi pomohla s úhradou mých soudních výdajů, nikdy bych takového úspěchu nedosáhla. Zároveň mi v rámci tohoto programu poskytli dotované bydlení a pomáhá mi i jejich psychoterapie, kterou podstupuje také moje dcerka. Naučili mě o věcech mluvit. Nestydět se. To, co se děje za zavřenými dveřmi, je těžké dokázat, těžké popsat. Pocit studu, sebeobviňování, zmaru a vlastního zklamání je ve mně hluboko zakotvený, ale pokud se člověk svěří a o věci mluví, je to osvobozující.

Čtenářka Marcela, foto: ilustrační

Velký horoskop na leden: Býkům bude osud přát a Berani se zklidní

Jak se v zimě správně postarat o orchideje, aby byly pořád krásné?