3°C
Prožili jsme spolu krásných 34 let života. Měli jsme tři děti, tři vnoučata a další na cestě. Samozřejmě jsme se občas nepohodli, ale většinou kvůli maličkostem – jako třeba těm, kdo shrabává na zahradě listí častěji nebo že karbanátky dvakrát týdně je opravdu moc. Můj muž byl učebnicový rodinný typ. Každý rok jsme jezdili nejprve s dětmi, pak i s vnoučky k moři a na hory. Jednou za měsíc jsme pořádali veliký sváteční oběd, u kterého jsme se všichni rádi viděli a popovídali si. Byli jsme jako reklama na štěstí.
Svému manželovi jsem nikdy nebyla nevěrná. Byl můj první a jediný muž. Celý život jsem žila v domnění, že je to stejné i u něj. Nikdy mi nedal záminku myslet si, že je to jinak, a mě nic podobného ani nenapadlo. Když jsme se s rodinou vzpamatovali z nejhorší bolesti nad ztrátou milovaného manžela, otce a dědečka, doběhly nás nepříjemné povinnosti – dědické řízení a vypořádání pozůstalosti. Strašně se nám do toho nechtělo, ale bohužel – udělat se to muselo.
Kostlivci ve skříni
Nemohu popsat, v jakém šoku jsem byla, když jsem se začala probírat manželovými věcmi. Milostné dopisy od mnoha žen, ochranné pomůcky, které jsme spolu nikdy nepoužívali, prostředky pro podporu sexuálních funkcí, erotické fotografie. Najednou jsem měla pocit, že jsem více než třicet let žila po boku úplně jiného člověka, než jsem si myslela. Oběma synům i dceři jsem všechno řekla a pomalu jsme se oklepávali z objevení hodně strašidelného kostlivce ve skříni.
Nejhorší mě a děti ale teprve čekalo. V průběhu dědického řízení se totiž přihlásil o svá práva manželův nemanželský syn. Byl mladší než naše děti, takže bylo jasné, že byl počat během našeho zdánlivě šťastného a spokojeného manželství. O část pozůstalosti bojoval velmi tvrdě. My jsme byli ze všeho tak znechucení, že jsme na jeho požadavky přistoupili a vyplatili mu podíl z dědictví. Pachuť ze všeho ale cítíme pořád a nejspíš se jí nikdy nezbavíme.
Čtenářka Alžběta, foto: ilustrační
