4°C
Jitka Malíková se narodila v roce 1926 v Praze. Rodiče sice byli členy katolické církve, více se ale nábožensky nezapojovali. V tomto směru měl na Jitku mnohem větší vliv skautský katolický oddíl, který nav
Paní Jitka Malíková totiž začala navštěvovat kroužky ilegální Katolické akce. Ta oficiální byla totiž založena komunisty a plná kolaborantů. V ilegálních kroužcích se lidé scházeli k modlitbě a čtení evangelia. A to komunistům vadilo. První zatýkání přišlo v roce 1950. Další lidé byli pronásledováni a těm paní Malíková pomáhala. Schovala u sebe doma řadu kněží a řeholníků. Některým pomohla zorganizovat útěk za hranice.
Sama se o útěk také několikrát pokusila, nikdy se ale nezdařil. „Jednou jsem se dostala až k hranicím, ale museli jsme se vrátit, protože cesta byla prozrazena," vzpomíná. „Bylo to na Šumavě, mělo se jít přes nějakou stodolu. Byli jsme asi čtvrtá parta, která tam měla projít, ale prasklo to, takže jsme se museli vrátit." Naštěstí je nikdo nechytil.
Zatkli ji při hodině tělocviku
Paní Malíkovou zatkli v roce 1953. „Byla jsem na fakultě a měli jsme tělocvik, plavání. Vytáhli mne z bazénu,“ popisuje paní Malíková.
Cely byly pro jednu osobu. Pět kroků dlouhé a široké jen na šířku železné sklápěcí postele. „Šestnáct hodin denně jsem chodila pět kroků tam a pět zpátky.“ Po celou dobu pobytu v Ruzyni neviděla paní Malíková nic než celu a vyšetřovací místnost. „Rok jsem nevyšla z cely bez zavázaných očí. Až když mě odvezli, prvně jsem viděla na Pankráci na dvoře."
Spoustu věcí už vyšetřovatelé věděli. „Tam se jednalo hlavně o to, aby člověk neřekl někoho, koho tam ještě neměli. To bylo nejdůležitější," vzpomíná pamětnice. Po půl roce vyšetřovací vazby byla Jitka Malíková odsouzena za velezradu na 11 let žaláře a po odvolání jí byl trest snížen na 9 let. „Celý soud byl fraška. Obhájci pro politické procesy byli speciálně schváleni, vůbec nás nehájili. Výška trestu byla dána už z Ruzyně z StB. Soud byl jen formalita."
Hrůza vězeňského lágru
Kvůli věznění byla převezena až do slovenských Želiezovců autobusem označeným nápisem „Zájezd“. Věznice byla nápravně pracovním táborem. Ženy byly původně ubytovány v malých lágrech asi po 200 osobách, v bývalých deputátních domcích, ale také například v prasečinci nebo v ovčinci, které byly přetvořeny na cely. Ženy tam vykonávaly otrocké práce na polích. "To bylo opravdu příšerné. Trpěly jsme hlady, a přitom pracovaly od svítání do tmy. Plnily se normy, když jsme je nesplnily, snížily se porce jídla. To opravdu nebyla legrace. Kvůli hrozným bolestem, měla jsem žaludeční vředy, mě přemístili do věznice v Pardubicích," vypráví Jitka Malíková, která do amnestie roku 1960 pracovala ve vězeňské továrně na bižuterii.
Mezi politickými vězni měla Jitka hodně známých, v Želiezovcích byly vězněny ženy z jejího procesu, ženy z Katolické akce na Slovensku, z Prahy a Brna. Snažily se i v lágru duchovně žít, dokonce se jim tam podařilo propašovat misál, který dlouho úspěšně skrývaly.
Amnestie sice paní Malíkovou dostala ven z vězení, svobodu ale nepřinesla. Paní Malíková jako „velezrádce“ ještě několik let nemohla volit a mohla vykonávat jen dělnické profese. Přes akutní záchvaty vředů vystřídala řadu dalších zaměstnání – byla řidičkou tramvaje, myla nádobí v hospodě, pracovala v cukrárně.
Nakonec se dostala jako pomocná laborantka do Nemocnice Motol, kde absolvovala laborantskou školu. V roce 1967 nastoupila jako laborantka na kliniku na Karlově náměstí, kde pracovala až do penze. V nemocnici se také potkala s bývalým komunistickým poslancem Františkem Krieglem. „Ten jediný z komunistů se mi omluvil. Jediný. Řekl: ,My jsme se na vás strašně provinili.‘ A druhý den zemřel,“ vzpomíná.
Paní Jitka Malíková převezme 17. listopadu Cenu Paměti národa. Ocenění předává společnost Post Bellum lidem, kteří ve svých životech prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova, a kteří se vzepřeli komunistické totalitě.
Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy 20. století. www.postbellum.cz
