Vyšetřovatelé StB ji celý rok pouštěli z cely jen se zavázanýma očima | Pro ženy | Blesk.cz
Středa 30. září 2020
Svátek slaví Jeroným, zítra Igor
Oblačno, déšť 15°C

Vyšetřovatelé StB ji celý rok pouštěli z cely jen se zavázanýma očima

10. listopadu 2016 | 06:00

Jitka Malíková mohla být lékařkou. Místo studií se ale najednou ocitla ve vězení. Celý rok neviděla nic jiného než celu pět kroků dlouhou a místnost vyšetřovatele. Ven z cely chodila se zavázanýma očima. Jen kvůli tomu, že ve svém bytě ukryla nespravedlivě stíhané kněze, byla v roce 1953 odsouzena k 11 letům vězení.

Jitka Malíková se narodila v roce 1926 v Praze. Rodiče sice byli členy katolické církve, více se ale nábožensky nezapojovali. V tomto směru měl na Jitku mnohem větší vliv skautský katolický oddíl, který nav

štěvovala tajně i za druhé světové války, kdy byl zakázán. Po válce začala studovat medicínu, ale náboženství zůstalo podstatnou součástí jejího života. Když se v únoru 1948 dostali k moci komunisté, měla sama pocit, že se jí to netýká, protože se o politiku nezajímá. To se ale mýlila.

Paní Jitka Malíková totiž začala navštěvovat kroužky ilegální Katolické akce. Ta oficiální byla totiž založena komunisty a plná kolaborantů. V ilegálních kroužcích se lidé scházeli k modlitbě a čtení evangelia. A to komunistům vadilo. První zatýkání přišlo v roce 1950. Další lidé byli pronásledováni a těm paní Malíková pomáhala. Schovala u sebe doma řadu kněží a řeholníků. Některým pomohla zorganizovat útěk za hranice.

Sama se o útěk také několikrát pokusila, nikdy se ale nezdařil. „Jednou jsem se dostala až k hranicím, ale museli jsme se vrátit, protože cesta byla prozrazena," vzpomíná. „Bylo to na Šumavě, mělo se jít přes nějakou stodolu. Byli jsme asi čtvrtá parta, která tam měla projít, ale prasklo to, takže jsme se museli vrátit." Naštěstí je nikdo nechytil.

Zatkli ji při hodině tělocviku

Paní Malíkovou zatkli v roce 1953. „Byla jsem na fakultě a měli jsme tělocvik, plavání. Vytáhli mne z bazénu,“ popisuje paní Malíková.

Fotografie ze spisu StB
Fotografie ze spisu StB
Z bazénu byla odvezena na StB a pak do vyšetřovací vazby, kde byla držena celý rok.

Cely byly pro jednu osobu. Pět kroků dlouhé a široké jen na šířku železné sklápěcí postele. „Šestnáct hodin denně jsem chodila pět kroků tam a pět zpátky.“ Po celou dobu pobytu v Ruzyni neviděla paní Malíková nic než celu a vyšetřovací místnost. „Rok jsem nevyšla z cely bez zavázaných očí. Až když mě odvezli, prvně jsem viděla na Pankráci na dvoře."

Spoustu věcí už vyšetřovatelé věděli. „Tam se jednalo hlavně o to, aby člověk neřekl někoho, koho tam ještě neměli. To bylo nejdůležitější," vzpomíná pamětnice. Po půl roce vyšetřovací vazby byla Jitka Malíková odsouzena za velezradu na 11 let žaláře a po odvolání jí byl trest snížen na 9 let. „Celý soud byl fraška. Obhájci pro politické procesy byli speciálně schváleni, vůbec nás nehájili. Výška trestu byla dána už z Ruzyně z StB. Soud byl jen formalita."

Hrůza vězeňského lágru

Kvůli věznění byla převezena až do slovenských Želiezovců autobusem označeným nápisem „Zájezd“. Věznice byla nápravně pracovním táborem. Ženy byly původně ubytovány v malých lágrech asi po 200 osobách, v bývalých deputátních domcích, ale také například v prasečinci nebo v ovčinci, které byly přetvořeny na cely. Ženy tam vykonávaly otrocké práce na polích. "To bylo opravdu příšerné. Trpěly jsme hlady, a přitom pracovaly od svítání do tmy. Plnily se normy, když jsme je nesplnily, snížily se porce jídla. To opravdu nebyla legrace. Kvůli hrozným bolestem, měla jsem žaludeční vředy, mě přemístili do věznice v Pardubicích," vypráví Jitka Malíková, která do amnestie roku 1960 pracovala ve vězeňské továrně na bižuterii.

Mezi politickými vězni měla Jitka hodně známých, v Želiezovcích byly vězněny ženy z jejího procesu, ženy z Katolické akce na Slovensku, z Prahy a Brna. Snažily se i v lágru duchovně žít, dokonce se jim tam podařilo propašovat misál, který dlouho úspěšně skrývaly.

Amnestie sice paní Malíkovou dostala ven z vězení, svobodu ale nepřinesla. Paní Malíková jako „velezrádce“ ještě několik let nemohla volit a mohla vykonávat jen dělnické profese. Přes akutní záchvaty vředů vystřídala řadu dalších zaměstnání – byla řidičkou tramvaje, myla nádobí v hospodě, pracovala v cukrárně.

Setkání spoluvězeňkyň ze Želiezovců, zleva doprava Helena Nestrojílová, Jitka Malíková, Jaroslava Pečová, 1963
Setkání spoluvězeňkyň ze Želiezovců, zleva doprava Helena Nestrojílová, Jitka Malíková, Jaroslava Pečová, 1963
Autor: postbellum.cz

Nakonec se dostala jako pomocná laborantka do Nemocnice Motol, kde absolvovala laborantskou školu. V roce 1967 nastoupila jako laborantka na kliniku na Karlově náměstí, kde pracovala až do penze. V nemocnici se také potkala s bývalým komunistickým poslancem Františkem Krieglem. „Ten jediný z komunistů se mi omluvil. Jediný. Řekl: ,My jsme se na vás strašně provinili.‘ A druhý den zemřel,“ vzpomíná.

Paní Jitka Malíková převezme 17. listopadu Cenu Paměti národa. Ocenění předává společnost Post Bellum lidem, kteří ve svých životech prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova, a kteří se vzepřeli komunistické totalitě.

Paměť národa - příběhy, které by neměly být zapomenuty • VIDEO: postbellum.cz

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy 20. století. www.postbellum.cz

Autor: is