Ani nevím, jak pořádně začít. Brala jsem si Zdeňka. S ním jsem se seznámila ve čtyřiadvaceti, chodili jsme spolu dva a půl roku. Pak jsme si prošli obrovskou krizí – mluvili jsme o tom, že se vezmeme, dokonce jsme to i plánovali. Jenže Zdeněk najednou zpanikařil, měl pocit, že je ještě na takový krok mladý, a svatbu zrušil. Já se strašně urazila. Jestli si mě nechce vzít, nemusíme spolu být vůbec, řekla jsem mu, Zdeněk to přijal, a tak jsme se rozešli.

Bylo to šílené období. Zdeněk pro mě byl nepřítelem číslo jedna, zároveň mi ale strašně chyběl. Útěchu jsem našla u Mirka, svého kamaráda z dětství. Vždycky jsem věděla, že se mu líbím, ale taky jsem věděla, že by to neklapalo. Měla jsem ho ráda, ale vášeň tam nebyla. Ale tehdy jsem vášně měla plné zuby, a tak jsem si řekla, že to třeba bude klapat. Možná by to fungovalo, kdyby se za tři čtvrtě roku u našich dveří neobjevil kajícný Zdeněk. 

Chtěl mě zpátky

To, co jsem si před půlrokem představovala každý den desetkrát, se najednou stalo: Zdeněk se omluvil a požádal mne o ruku. Prý to na něj tehdy bylo moc rychlé a potřeboval čas. Nejdřív jsem byla v šoku a vůbec jsem nevěděla, co říct. Po pár dnech to ale všechno bylo jasné! Chci se taky vrátit. Mirkovi jsem se to snažila vysvětlit. On řekl, že to chápe, že po mně nic nechce, a tak jsme se rozešli.

Pustila jsem se do plánování svatby. Byla jsem šťastná. Občas jsem si na Mirka vzpomněla, volala jsem mu, psala mu e-maily, ale nereagoval. Párkrát jsem se ho snažila zastihnout, ale marně. Samozřejmě jsem měla výčitky a chtěla jsem vědět, jestli se netrápí. Jako by se po něm slehla zem. A v tuhle chvíli se do věci vložila moje sestra, i když jsem to zatím nevěděla.

Příběh Jitky: Snacha je biomatka a terorizuje tím celou rodinu

Renata je fajn, říkáme si všechno. Je ale strašně impulzivní a věci nedomýšlí. Rozhodla se, že Mirka vypátrá a zjistí, jestli se na mě nezlobí. Pak všechno přehlušily finální plány svatebního dne, který nastal jednu prázdninovou sobotu. Brali jsme se na radnici ve městě.

Když jsem přijela na náměstí, měla jsem strašnou radost, byly tam obě rodiny, kamarádi, spolužáci a – Mirek! Myslela jsem, že omdlím, když jsem ho uviděla! A pak jsem celou dobu myslela jen na něj. Když jsem šla po boku táty k ženichovi, očima jsem hledala Mirka. Místo toho, abych myslela na to, co mě čeká se Zdeňkem, jsem si pořád představovala, kdy Mirek vyskočí z davu a zakřičí, že mě nesnáší. Když jsem Zdeňkovi dávala pusu, říkala jsem si, co si asi Mirek myslí. Bylo to šílené.

Co mi chtěl říct?

Než jsem se k němu dostala, abychom si promluvili, trvalo to strašnou dobu. Znáte to – focení, zametání střepů, potom odjezd do restaurace na oslavu. Ještě než jsem nasedla do auta, musela jsem k Mirkovi. S třesoucím se srdcem jsem k němu přišla a poděkovala jsem mu, že přišel. On řekl, že ani neví, proč tam je. Že už mě nechtěl nikdy vidět, ale že ho vypátrala Renata a poprosila ho, aby dorazil. Že moc neví, co by mi měl říkat, ale ať jsem teda šťastná. A odešel. 

...

Autor: Shutterstock.com

Byla jsem úplně vyřízená. Do toho přišla tchyně a prohlásila, jestli jsem si náhodou nespletla muže, že už na mě ženich deset minut čeká. A od té doby mne propichovala pohledem, kdy mohla. Každou chvíli měla jízlivou připomínku na všechno, co jsme se Zdeňkem dělali. "Aby ti žena příště také trefila domů, aby si tě zase nespletla..." Bylo to pořád dokola. Měla jsem toho dost. Už takhle jsem byla na nervy. Po svatebním obřadu jsem si zlost vylila na sestře: co si proboha myslela, když ho sem dovlekla? Co tím chtěla dokázat? Renata, ve své impulzivnosti, mi taky řekla pár ostrých slov, a tak měli všichni o zábavu na svatbě postaráno.

Byl to strašný trapas. Zdeněk, chudák, nevěděl, jestli se má smát, nebo hned druhý den požádat o rozvod. Dlouhou dobu to bylo v naší rodině tabu. Nakonec ale, postupem času a také díky mnoha společným rodinným večerům, jsme se přes to dostali. Několikrát jsem se musela opít i s Renatou a navzájem jsme si vysvětlily, že to každý myslel vlastně dobře. Po čase jsem si to vyříkala i s Mirkem. On se mi omluvil: prý skutečně chtěl, abych měla výčitky svědomí, ale kdyby ho Renata tehdy nevypátrala, ani by nevěděl, že se vdávám. Renča se mi omluvila také, prý myslela, že se s Mirkem usmíříme a já budu mít krásnou a pohodovou svatbu. Naše svatba byla všechno, jen ne krásná a pohodová. Ale naštěstí neplatí "jaká svatba, takové manželství".