Manžel mě poprvé vzbudil jednou v noci: "Maruš, zavolej pohotovost, strašně mi buší srdce. Asi infarkt."

Vyletěla jsem z peřin, jako kdybych v nich našla chřestýše, a řítila jsem se k telefonu. "Prosím vás, hned přijeďte, manžel má infarkt. Buší mu srdce a bolest mu vystřeluje zpod žeber až do zad," drmolila jsem celá vynervovaná do sluchátka.

Sanitka dorazila za pár minut a mého Honzu snášeli ze schodů na nosítkách. Hlavně rychle, ať už ho mají v péči doktoři, říkala jsem si při nastupování do vozu. Manžel celou cestu sténal a vykřikoval: "To je bolest, už zase, já to snad nevydržím." Mačkal si hrudník, a navíc se rozčílil, když mu už v sanitce naměřili normální tlak a tep jen trochu zrychlený. "Jak to, že mi je tedy tak špatně? Vždyť skoro nemůžu dýchat," osopoval se na saniťáky, ale to už jsme byli v nemocnici.

Posadili nás do čekárny, muž se celý sesul ke straně a tiše naříkal. Já jsem běhala po chodbě a klepala jsem na všechny dveře. Vždyť než přijde doktor, tak mi snad umře! Křičela jsem na sestru na příjmu, ať někoho zavolá, že jde o minuty.

Doktor dorazil, konečně! Honza podstoupil všechna možná vyšetření, EKG, sono, dokonce i magnetickou rezonanci. A diagnóza? Zaražené větry! Dostal nějaké léky na trávení a jelo se domů. Cítila jsem se tak trapně!

Čtenářka Milada: Manžel se zabil, když za mnou jel do porodnice

Že by rakovina?

"To je ostuda. Takový povyk pro nic. To musíš tak panikařit?" vyčítala jsem mu cestou, ale on razil jinou filozofii: "Lepší zaražený větry, než kdyby to byl opravdu infarkt. Jistota je jistota."

Tahle příhoda se poprvé stala už v počátcích našeho soužití – a pak ještě mnohokrát. Za ty roky jsem si užila svoje. Není to zlý ani líný chlap, dokonce se na něj občas dá i spolehnout, ovšem nesmí se mu zrovna udělat mdlo z poruchy krvetvorby nebo nádoru na mozku. To podle toho, o čem se dočte nebo co vidí v televizi.

Po dokumentu o rakovině střev a prohlášení jednoho z lékařů, že jsou Češi ve výskytu této nemoci první na světě, se Honza málem zhroutil. Vždyť už přece dlouho dumá o svých střevních problémech. A ty příznaky, o kterých právě mluvili, jsou přesně ty jeho! "Zítra jdu k doktorovi, ať mě pošle na vyšetření," rozhodl hned před obrazovkou.

Čtenářka Jana: Můj muž je závislý na pornu. Dá se s tím něco dělat?

V nemocnici Honzovi našli jeden polyp ve střevě, který ihned odstranili. Od té doby ale Honza každému tvrdil, že měl nádor a je nemocný. Neustále chodil po lékárnách a cpal do sebe všechny potravinové doplňky, které slibují, že zabírají proti rakovině. Denně vyžadoval zeleninové saláty, odvažování tuku a výpočet kalorií, aby se "rakovina" nevrátila.

O víkendech ležel v posteli a odpočíval, každá viróza byla vnímána jako startér smrti. Co to znamenalo pro mě? Hlavně to, že jsem si nikdy nemohla dovolit marodit. Ať mně bylo jakkoli zle, Honzovi bylo vždycky ještě hůř. Moje žádosti o soucit odrážel slovy: "Ty že jsi nemocná? A co bych měl říkat já? Máš jen hloupou chřipku, to nic není, ale mně jde o život. Jsi schopná to pochopit?"

Konečně se dočkal

Musím přiznat, že jsem dlouho nebyla schopna. Riziko hypochondrie ale tkví hlavně v tom, že když postiženému opravdu něco je, nikdo tomu nevěří. Honzovi se to přihodilo v devětačtyřiceti letech.

"Maruš, nemůžu dýchat a strašně mě tlačí na hrudníku. Volej sanitku, asi infarkt," vzbudil mě v noci asi před rokem. Už zase! Po dvaceti letech s Honzou jsem otevřela jedno oko a zabručela jsem něco o tom, ať spí, že ho to do rána přejde.

Příběh Jitky: Snacha je biomatka a terorizuje tím celou rodinu

Po chvíli jsem se vzbudila a slyšela jsem vedle sebe sípavé zvuky. Rozsvítila jsem, Honza popadal dech a dělal hadrového panáka. To jsem taky znala a rozhodně jsem se tím nenechala rozhodit. "Prosím tě, co to zase hraješ? Zřejmě zase zaražený větry, ne?" vyjela jsem vztekle, že mě stále budí. Pak jsem usnula.

Když v šest zazvonil budík, kouknu na manžela a on spí. No, to bylo zase divadýlko, říkala jsem si v duchu a šla jsem do koupelny. Pak mi ale přišlo divné, že nevstává, přece jde taky do práce! Vrátila jsem se do ložnice, zacloumala jsem s ním – a on nic. Sáhla jsem mu na tep, byl slabý jako čaj a Honza celý zelený, nehybný... Začala jsem panikařit. Vždyť mu je tentokrát opravdu zle!

Málem jsem ho zabila!

Záchranka přijela do několika minut. Mého muže zase odnášeli na nosítkách, tentokrát oprávněně. V sanitce ho hned připojili na kyslík a do infuze zavedli léky proti bolesti a na ředění krve. Byla jsem psychicky úplně na dně. Vždyť je to celé moje vina!

Ty nervy, jaké jsem zažila, se nedají vypovědět. S pláčem jsem Honzu držela za ruku a doktorům jsem vysvětlovala, jak došlo k prodlení. Věřili mi, protože ho už znali. Vždyť k nim s "infarktem" přijel tolikrát! Dnes je Honza v pořádku, ale musí si na sebe dávat pozor. Konečně je opravdu šťastný.