Příběh Jitky: Snacha je biomatka a terorizuje tím celou rodinu | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh Jitky: Snacha je biomatka a terorizuje tím celou rodinu

19. července 2015 | 06:00

Zpočátku to vypadalo, že si budou rozumět. Že se nenechají vměstnat do stereotypu tchyně bojující se snachou. Ale jak šel čas, a do vztahu se navíc zamíchalo vnouče, projevily se první neshody. Týkaly se hlavně jídla a životního stylu. "Dnes spolu s Terezou nezasedneme ani k jednomu stolu, neexistuje jídlo, které bychom obě s chutí snědly," líčí čtenářka Jitka a vypráví příběh o boji se snachou posedlou zdravou výživou.

Když mi Jindřich Terezu poprvé představil, měla jsem z ní radost. Vypadala sympaticky, skromně, zdálo se, že má své priority nastavené podobně jako naše rodina. Chodili spolu asi dva roky, to bydleli každý sám, potom se rozhodli přestěhovat se do domku po pratetě. Bylo na něm hodně práce, já měla radost, že rodinný majetek slouží dál. Tereza zařizovala zahradu, Jindra bydlení, vypadali spokojeně. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že by mohl být nějaký problém. První takový náznak jsem zaregistrovala ve chvíli, kdy Tereza otěhotněla. Začala totiž hodně řešit, co může, a co naopak v žádném případě nemůže jíst. Někdy mi přišlo, že je to až přehnané. Ale mluvila jsem o tom s kamarádkami a shodly jsme se na tom, že dnešní generace to řeší víc než my a že se s tím holt musím smířit.

Asi bych s tím neměla problém, ať si každý dělá, co chce. Ale pak se to začalo týkat i narozeného Tadeáška. Vlastně hned po porodu mne zklamalo, že se na něj nemůžeme jít podívat domů. Kvůli nečistotám a bacilům, které bychom tam mohli zavléct, jsme čekali celé šestinedělí a pak teprve viděli vnoučka – jen venku. Přišlo nám to s manželem hodně přehnané, Jindrovi jsme to několikrát řekli, ale nechtěl mít s Terezou problém, a tak jsme to respektovali.

Další věcí, která mě překvapila, bylo jídlo. Malý Tadeáš nesměl jíst nic jiného, než co vypěstovali na vlastní zahradě nebo jim dali prověření kamarádi. Maso berou jen jednou za dva měsíce také z nějaké farmy od známých a malému ho dávají minimálně. Kravské mléko nepijí vůbec a vlastně přesně nevím, z čeho všeho se jejich strava skládá. Vím jen, že Tereza u nás nikdy nejedla a teď k nám ani nechodí na návštěvu, prý kvůli kočce, aby malý nechytl nějakou nemoc. Ještě jsem dostala přednášku o domácnosti plné chemikálií, závadné kosmetiky a nevhodných, zcela nepřírodních materiálů.

Rohlík je zlo

Několikrát jsem o tom mluvila s Jindřichem: jsem ochotná respektovat hodně, Tereza ať si jí, co chce. Jestli to vyhovuje jemu, budiž. Ale malé dítě potřebuje pestrou stravu a hlavně výživnou: samozřejmě se mi Tadeášek zdá hubenější než ostatní, ale možná je to jen mé zoufalství. Jindřich opáčil, že se budu muset smířit s tím, že dítě vychovávají oni. A konec.

Všechna zelenina musí být z její zahrádky
Jednou – to už mu byl asi rok a půl – jsme ho mohli pohlídat u Terezy doma: dostali jsme neuvěřitelné množství instrukcí, co může, co nesmí, v kolik má dostat cuketu a v kolik dýni. Pak jsme skoro každou půlhodinu dostávali kontrolní esemesku, jestli jsme všechno splnili. Měla jsem sto chutí uvařit Tadeáškovi pořádný vývar, ale manžel měl rozum a odradil mě od toho. Měl pravdu, třeba by se mu udělalo špatně, a pak bychom ho jistě nemohli vídat vůbec. Ale stejně se to neobešlo bez incidentu: samozřejmě jsme si přinesli svou svačinu, manžel jedl rohlík, malého to zaujalo a chtěl ochutnat. Dali jsme mu kousek a já hloupá jsem to v dobré víře Tereze přiznala. Nedovedete si představit, co následovalo: spoušť výčitek, osočování, jak jsme nerespektovali jejich výchovu, že to bylo naposledy, co jsme s vnukem sami, a podobně. Bohužel, tohle se vyplnilo: nyní se vídáme jen za přítomnosti Terezy.

Také o tom jsem mluvila s mnoha lidmi ve svém okolí a potvrdila jsem si: tohle už je extrém a za hranicí normálnosti. Vím, že za dítě jsou odpovědní jeho rodiče. Ale taky vidím, že Tereza svou péčí dělá z Tadeáška trochu exota. Co bude dál? Začnou nosit jen konopné obleky? Bojím se s ní na tohle téma promluvit, protože by určitě došlo ke konfliktu a já bych vnoučka neviděla pak už třeba nikdy. Takhle si říkám, že třeba přijde čas, kdy u nás bude na prázdniny a okusí taky normální život. Což je podle mě od všeho něco, zlatá střední cesta. V to věřím a myslím na to skoro každý den.

Autor: is