"Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na to, jak tlustá si stále připadám," vzpomíná na svůj kritický stav dvaadvacetiletá Kerry Hooton z Velké Británie. Všechno začalo s příchodem puberty. Trávila hodiny prohlížením fotek celebrit s krásnými postavami a doufala, že jednou bude vypadat také tak.

S ubýváním váhy postupně skončila na pouhých 34 kilogramech. Začala být děsivě podvyživená, vyčerpaná a na pokraji veškerých sil. Nepřetržitě srovnávala svou postavu s lidmi ve svém okolí. Každý den se po několik let snažila držet příjem svých kalorií na pouhých 200 denně – to je čtyřikrát méně, než kolik lékaři doporučují jako absolutní minimum pro lidi držící například ze zdravotních důvodů přísnou dietu.

Pro představu: takové množství kalorií odpovídá zhruba jedné  a čtvrt nožičky párku, necelému půlkilu jablek nebo půlce čokoládové tyčinky. Tolik Kerry stačilo na celý den. Bála se, že není dost štíhlá a krásná. 

Související smutné události, jako úmrtí dědečka a rozchod s přítelem, bohužel Kerry nepřidaly. Nakonec na tom byla mimořádně špatně fyzicky i psychicky. Téměř nejedla, neustále žvýkala žvýkačky bez cukru a byly dny, kdy snědla třeba jedinou müsli tyčinku. Samozřejmě nepolévanou. 

"Při pohledu do zrcadla jsem si stále připadala tlustá. A to i tehdy, když už mi nebylo žádné oblečení, všechno ze mě padalo. Mí blízcí se mi snažili pomoct, ale já jsem byla v příšerném psychickém stavu. Nedokázala jsem rozumně přemýšlet," svěřuje se Kerry.

Často omdlívala, klepala se a měla závratě. I přesto pořád do úmoru cvičila. Paranoidní stavy vedly k tomu, že Kerry cvičila, jen pokud věděla, že nikdo není doma. To vše kvůli tomu, aby nehrozilo, že ji někdo vyruší, a zabrání jí tak v tom, aby spálila spoustu kalorií. 

Pocit zimy, mdloby a panické záchvaty se naštěstí pro Kerry nedaly tak úplně utajit, a tak k ní kolegové v práci zavolali doktora, který ji okamžitě poslal do nemocnice. Tam už se zhroutila a vzápětí se svěřila lékařům se vším, s čím se potýkala. Konečně souhlasila, že se sebou musí začít něco dělat, nebo ji anorexie může stát i život.

Díky přátelům a rodině se Kerry pomalu, ale jistě začala dávat dohromady. Začal se zlepšovat její mentální stav, a tak souhlasila s tím, že začne jíst a zároveň bude chodit na psychoterapii. 

"Začalo mi být líp a líp. Můj vztah k jídlu se úplně změnil," vzpomíná na tu dobu. Dnes je Kerry podle lékařů opět zdravá, i když například nadále ráda cvičí, ale už se nehoní jako šílenec za každou spálenou kalorií.

"Můj život získal konečně správnou rovnováhu. Miluji cvičení, ale když cítím, že jsem unavená, ráda si odpočinu. Poslouchám své tělo i rozum," komentuje svůj nynější život Kerry.

I přes několik let totálního vypětí je z ní teď zdravá mladá žena, nicméně sklonu k anorexii už se taky třeba nikdy nemusí zbavit. "Rozhodla jsem se sdílet svůj příběh a nestydím se o tom mluvit, právě naopak. Věřím a doufám, že by mohl pomoci všem těm, kteří se potýkají s něčím podobným," vzkazuje Kerry.