Jela jsem do práce po dálnici, stresovala se, abych přijela včas, v mysli se zabývala tím, co musím všechno stihnout. Pak mi zapípal mobil. Na okamžik jsem sklonila oči, abych se podívala na displej, a najednou byla tma…

Klepání na nebeskou bránu…

Nepamatuji si, co se stalo, nevím, co se se mnou dělo. Moje vědomí selhalo, až později dílky skládanky o děsivém okamžiku, který mě přivedl až na ARO, doplnila moje rodina a lékaři. Zkrátka jsem vletěla do auta přede mnou. A měla vážná vnitřní zranění i zlomeniny.

Cítila jsem něco v ten okamžik? Ano! Zdálo se mi, že se procházím přírodou. Bylo mi dobře, lehce… Až jsem došla na jedno místo, kde se přede mnou vynořil muž v obleku kněze. Ptala jsem se, kam mám jít dál, a on mi klidným hlasem řekl: „Běžte zpátky, váš čas ještě nepřišel, vaše vnučka vás moc potřebuje a vaše dcera také…“

A najednou střih. Probudila jsem se ve vykachlíkované místnosti, kolem mě pípaly přístroje, v těle jsem měla zavedené hadičky, na ústech kyslíkovou masku. Nemohla jsem mluvit, pohnout se… Nade mnou se skláněli lékaři…

Návrat zpět

„Situace je stabilizovaná,“ zaslechla jsem, jak jeden z nich říká… Až později jsem se dozvěděla, co se stalo. Prožila jsem klinickou smrt. Už jsem byla skoro na druhém břehu. Před definitivním odchodem z tohoto světa mě ovšem zachránil onen kněz a moje vnučka. A pak že nejsou věci mezi nebem a zemí!

Opět žiju!

Moje situace se naštěstí pomalu zlepšovala a dnes, i když musím ještě chodit na rehabilitace, můžu znovu žít naplno. Se svou milovanou vnučkou i rodinou. A když někdo říká, že onen svět neexistuje a že lidi v kómatu nevnímají, vím už své... Od té doby si vážím každého dne, který mám ještě šanci prožít v kruhu svých blízkých. Hlouposti už dávno neřeším!