Už krátce po svatbě jsem zjistila, že manželský slib pro mého muže rozhodně neznamená fakt, že by měl ignorovat jiné ženy. Neváhal s nimi flirtovat i v mé přítomnosti, postupem času jsem získávala spoustu indicií, že se rozhodně nejedná o nevinné laškování. Nebudu popírat, že mě to bolelo. Bylo to strašné, měla jsem o společném životě jiné představy, ale svého muže jsem i přesto milovala. Byl okouzlující, vtipný, inteligentní.

Chápala jsem, že se jiným ženám líbí a že je pro něj těžké odolat. Hodně jsem se tím trápila, přemýšlela o svém problému, ale nakonec se smířila s tím, že bych nějakého "podpantofláka", který ke mně bude bezmezně vzhlížet, asi nerozdýchala. Že pro svůj život prostě potřebuju napětí, i když je někdy krajně nepříjemné. A tak jsem slabost svého muže přijala.

Příběh čtenářky: Otěhotněla jsem až po 25 letech snahy

Vážný vztah? Bolavá pravda

Jenže pak se najednou chování manžela začalo měnit. V té době už jsme měli dvě dospívající děti. Zatímco vždycky předtím jsem si byla jistá, že jsou jeho milostné vrtochy velmi krátkodobé, teď jsem jistotu ztratila. Manžel klidně nepřišel domů dva dny. A to už jsem se začínala bát, tahle situace mi rozhodně nevyhovovala. Nechtěla jsem ho ztratit, žít bez něj. Nechtěla jsem měnit svůj život. Rozhodla jsem se promluvit si.

Autor: Shutterstock.com

Za jeho zády jsem ale začala jednat. Od společných známých jsem se dozvěděla, kdo je ta dotyčná žena, která vážně ohrožuje naše manželství. A jednoho dne jsem na ni počkala před firmou, v níž pracovala. Poprosila jsem ji o krátký rozhovor.

Čtenářka: Můj padesátiletý muž si barví vlasy a koupil si motorku. Má milence?

Setkání s milenkou přineslo překvapivý dialog

Bylo to divné, ale když jsem ji viděla, necítila jsem žádnou zlost. Vlastně byla milá, vtipná, chytrá. I když jsem byla odhodlaná všechno si s ní pěkně vyříkat, nakonec jsme si hodinu povídaly, smály se, rozuměly si. Vnitřně jsem ji okamžitě přijala. A pak manželovi řekla, že jsem smířená, že kromě mě bude v jeho životě figurovat i ona. Koukal na mě s úžasem a pak mě obejmul.

A tak se stalo, že se manželova milenka stala naší společnou kamarádkou. Nebydlí s námi sice, protože to bychom dětem asi nevysvětlili, ale vyráží s námi na výlety, do kina, na dovolené. A pro určité potřeby ji manžel navštěvuje v jejím bytě. Netvrdím, že někdy nežárlím. Ale nakonec jsem si na její přítomnost v našem soužití zvykla. Je to sice absurdní, ale aspoň si nemusíme nic nalhávat. Předstírat. Právě to pro mě bývalo hodně vysilující. Možná jsem hloupá, ale aspoň nežiju ve lži – jako řada mých vrstevnic.

Čtenářka Iveta