2°C
Ne, že bych někdy měla nouzi o nápadníky. Kluků bylo kolem mě vždycky dost, ale mně se žádný nikdy moc nelíbil. Asi jsem byla moc vybíravá. Všechny kamarádky kolem mě byly stále do někoho zamilované, jen já to ještě nezažila. To se ale mělo brzy změnit. Do naší farnosti poslali mladého hezkého faráře. Vypadal jako nějaký herec nebo model, ne jako katolický kněz. Všimly si toho všechny ženské v kostele. A nejen to, i jeho kázání byla úžasná, moderní, zajímavá. Na jeho mše začalo pravidelně chodit stále víc lidí. A já mezi nimi.
Utajovaná láska v pěveckém sboru
Začala jsem na mladého faráře pořád myslet. Kolikrát jsem se i během dne přistihla, že nevnímám, co mi kdo povídá, a jsem zasněná jako nějaká puberťačka. Moc dobře jsem věděla, že moje tajná láska je úplný nesmysl, doslova zakázané ovoce.
Možná i to mě přitahovalo. Když se farář rozhodl založit pěvecký sbor, přihlásila jsem se do něj, abych mohla být v jeho blízkosti častěji. Zájem byl tak velký, že jsem se tam nedostala – nejsem žádná slavice. Farář mi však později napsal moc hezký omluvný e-mail a pozval mě, prý jako "náplast na moji bolístku", na společný výlet s dalšími mladými ze sboru.
Na výlety, které se sborem organizoval, jsem začala jezdit pravidelně. V autobuse jsme sedávali vedle sebe a pořád si bylo o čem povídat. Dívala jsem se na něj s obdivem, ale v žádném případě jsem se nepokoušela ho nějak svádět. Ze všech sil jsem se snažila, aby na mně nic nepoznal. Musel by být ale padlý na hlavu, aby necítil, že můj zájem o něj je jiný, než by měl být. Vlastně jsem se za to děsně styděla, ale nemohla jsem si pomoct.
Studená sprcha
Asi po třech měsících se jeho chování začalo měnit. Snažil se nezůstávat se mnou ani minutu o samotě. Kdykoli se konala nějaká akce, přehlížel mě jako širé lány. Namlouvala jsem si, že je to tak lepší, že bych ho stejně nikdy nemohla mít, a tajně jsem si v hlavě přehrávala krásný sen o zakázaném vztahu. Byla jsem si jistá, že i on mě miluje, a proto se snaží být ode mě co nejdál. Aby třeba nepodlehl pokušení. Realita mě ale vyvedla z omylu stejně drsně jako ledová sprcha. Jednoho dne mi zase napsal zprávu.
Stálo v ní, že si nemohl nevšimnout, že jsem se do něj asi zamilovala. Ale že by rád uvedl věci na pravou míru. Nejenže mi nemůže lásku opětovat, protože je katolický kněz, ale i kdyby jím nebyl, tak by o mě neměl zájem. Prý je jinak orientovaný. To mě úplně dostalo. Cítila jsem se jako největší nána pod sluncem a bylo mi stydno, když jsem si vzpomněla, jak jsem na něj zamilovaně vyvalovala oči. Pobrečela jsem si, ale nakonec jsem si řekla, že je to stejně takhle lepší a jednodušší…
Asi čtyři měsíce jsem do kostela ani nenakoukla. Pak jsem se dozvěděla, že ho přeložili jinam. Popravdě, ulevilo se mi. Občas si na něj vzpomenu a docela ho lituju: kdoví, jestli je opravdu ve svém poslání šťastný, jestli ho nemrzí, že nemůže žít jako ostatní, třeba s nějakým milým partnerem.
