Když mi bylo dvacet, zmocnil se mě pocit, že musím zažít nějaké dobrodružství. Rozhodla jsem se na rok přestěhovat do Německa a pracovat tam jako au-pair. Byla jsem mladá, naivní a nezkušená a nikdy do té doby jsem nebyla mimo domov déle než pár dní. Mé dvě nejlepší kamarádky mě přemlouvaly, ať s nimi raději jedu pracovat do Anglie, jenže já se chtěla naučit německy, protože angličtinu jsem zvládala poměrně dobře.

Přesvědčila jsem sama sebe, že to zvládnu. Naučím se aspoň stát na vlastních nohou, a kdyby to přece jen nešlo, sednu do autobusu a za pár hodin budu zpátky doma. Po bouřlivé rozlučce s kamarády jsem nakonec se slzami v očích a žaludkem na vodě odjížděla. Strach se mísil se zvědavostí a očekáváním, co mě „ve světě“ čeká.

Stala se ze mě služka

Rodinu, ve které jsem se ocitla, tvořila matka-modelka s rozmazlenou šestiletou holčičkou, pět koček, velký chlupatý pes a papoušek. Ze strany paní domácí jsem si užila jen urážky a ponižování. Myslela si, že jsem v životě nejedla ananas nebo pizzu a neviděla supermarket. Takové měla mínění o lidech z bývalých komunistických zemí. Snažila jsem se jí vysvětlit, že opravdu doma běžně seženeme ovoce i prací prášek, ale vypadalo to, že mi moc nevěří. Nedokázala pochopit, že jsem dosud nežila v pralese a zacházet s domácími spotřebiči opravdu umím. Když přišly na návštěvu její kamarádky, navlékla na mě bílou zástěrku a musela jsem jim servírovat čaj.

Osudné seznámení

Po půlroce utrpení, během kterého jsem práci v Německu chtěla několikrát vzdát, jsem se seznámila ve škole, kam jsem chodila na jazykový kurz, s Češkou Bárou. Bylo skvělé mluvit zase rodným jazykem. Občas, když jsem měla volno, jsme zašly do baru nebo na diskotéku. Právě tam jsem se v osudný večer seznámila s – o dvanáct let starším – Taminem z Afghánistánu. Nebyl to můj typ, ale byl moc milý a zdvořilý. Lichotilo mi to a byl to pro mě balzám na duši po tom všem, co jsem zažívala každý den ve své "rodině".

Netrvalo dlouho a stali se z nás milenci. Pár týdnů potom, co jsme spolu začali spát, začal být dost bezohledný. Všechno mi zakazoval a pořád vyžadoval sex. Stala jsem se jeho loutkou. Strašně na mě žárlil a pořád mi vyhrožoval. 

Druhá šance

Po třech měsících našeho "vztahu" jsem odjela zpátky domů do Čech. Pracovní smlouva v rodině mi totiž vypršela. Každý den mi Tamin několikrát telefonoval a vyznával mi lásku. Prý beze mě nemůže žít a chce mě u sebe. Moje dvě kamarádky, kterým jsem se svěřila, mě přesvědčily, že to s ním mám ještě zkusit, když tolik prosí a slibuje. Nakonec jsem se rozhodla, že mu dám druhou šanci.

Do Hamburku jsem přijela v pátek dopoledne. Po mnoha hodinách v autobuse jsem byla k smrti unavená. Nikdo na mě na nádraží ale nečekal. Taminovi jsem volala třikrát z telefonní budky, mobil jsem tenkrát ještě neměla. Když se konečně ozval, slíbil, že za chvilku přijde. Ta chvilka trvala přesně tři a půl hodiny. Pak se konečně objevil, ale byl chladný a odměřený. Úplně jiný člověk než ten, který mi denně volal do Čech a sliboval hory doly. Jediné, co mi v autě po cestě řekl, bylo, že vypadám strašně a měla bych zhubnout. Neodvezl mě k sobě domů, jak jsem čekala, ale zastavil před restaurací.

Našel si jinou

U kávy na mě vychrlil, že si našel přítelkyni, která u něj už bydlí. Nedokázala jsem zadržet slzy. To snad není možné, co mi to tady vykládá? Začala jsem křičet: „Proč jsi mi tedy volal a pořád dokola mi opakoval, jak moc mě miluješ? Proč jsi mě přemlouval a tahal mě sem? Okamžitě mě odvez zpátky na nádraží, jedu domů!“ A tehdy jsem dostala první facku. Silně mě vzal za ruku a odtáhl mě do auta.

U Tamina doma čekala ona, Němka Melanie. Řekla mi, že jí vůbec nevadí, že budeme žít ve třech, že Tamina miluje a nevzdá se ho. On prohlásil, že si splnil sen a bude mít doma dvě ženy. V první chvíli jsem si myslela, že se mi to jen zdá, a chtěla jsem se co nejdříve probudit. Oba se mi hnusili. Mým místem na spaní se stala úzká chodbička před kuchyní. Odmítla jsem s nimi vkročit do ložnice.

Po pár dnech jsem se pokusila utéct, ale dohonil mě cestou k metru. Tahal mě za vlasy, bil a já křičela. Někdo z kolemjdoucích si zřejmě stihl zapsat poznávací značku auta, do kterého mě násilím zatáhl, protože chvilku potom, co jsme přijeli, zazvonili u dveří policisté. Tamin jim slíbil, že mě druhý den zaveze autem domů k rodičům. Uvěřila jsem mu nejen já, ale i policisté! Dneska, s odstupem času, si říkám, jak jsem mohla být tak naivní? Jen co policisté odešli, sebral mi totiž pas a zamkl mě v bytě. A zavřenou mě tam držel dva týdny. 

Zachránila jsem se

Z naprosté zoufalosti jsem si vymyslela, že moje máma je vážně nemocná a umírá a že bych ji chtěla ještě jednou vidět. Tehdy se slitoval, protože na rodině si Afghánci zakládají. Bylo mi v tu chvíli jedno, jak se dostanu domů, jen jsem chtěla co nejrychleji zmizet z toho pekla. Nastoupila jsem do prvního autobusu, který mířil do Prahy. Po úmorném cestování a několikerém přestupování jsem se konečně dostala ke svým rodičům.

Doma mi moje zážitky zpočátku nikdo nevěřil. Byla jsem tak nešťastná, že se mi nechtělo dál žít. Nakonec se otec rozhodl, že si Tamina najde. S hysterickým pláčem jsem ho přemluvila, ať to nedělá, že o něm už nechci nic vědět. Všechno, co jsem prožila, se samozřejmě projevilo na mé psychice a postoji k mužům. Dlouho jsem odmítala se s některým sblížit. Několik měsíců jsem navštěvovala psychologa a brala antidepresiva. Nakonec jsem přece jen potkala hodného chlapa, který mě přesvědčil, že mu můžu věřit. Dnes jsem šťastná, mám dvě šikovné děti a vedle sebe životní oporu. Ale i dnes, po dvaceti letech, se mi občas zdají ošklivé sny, ve kterých mě pronásleduje Tamin, a probouzím se zpocená a s křikem.

Čtenářka Gábina