Příběh čtenářky Karolíny: Zamilovala jsem se do bezdomovce | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh čtenářky Karolíny: Zamilovala jsem se do bezdomovce

8. prosince 2014 | 06:00

Láska bývá nevyzpytatelná a někdy taky zatraceně slepá. Občas se dají dohromady dvojice, které jsou na první pohled naprosto v nesouladu. Ale některá milostná spojení absolutně popírají zdravý rozum. Třeba jako v tomto případě…

Když mi bylo třicet, neměla jsem zrovna nejšťastnější období. Vztah, ke kterému jsem se absolutně upínala, skončil fiaskem. Cítila jsem se vyhořelá, neatraktivní. Což možná ovlivnilo moji následnou volbu. 

Seznámení v herně

Kamarádka se na mě nemohla dívat, a tak mě jednoho dne vytáhla na tah po barech. Jen co jsme vyšly z jejího domu, uvědomila si, že nemá cigarety. A tak jsme pro ně zašly do odpudivé herny, kde se scházely prapodivné existence a narkomani. A tam seděl. Ondra. Můj kamarád z mládí, kterého jsem řadu let neviděla. Svého času jsme ale bez sebe nedali ani ránu. Říkali nám, že jsme jako bratr a sestra. Nikdy jsme totiž spolu nic neměli.

bezdomovec, drogy

Šokující přiznání

Nadšeně jsem ho objala a on s námi vyrazil na tah. Když jsme si povídali, zjistila jsem, že je úplně na dně. Byl závislý na pervitinu, bez práce, bez domova. Spal v rozpadlém starém domě, rodina se ho zřekla. A mě se najednou zmocnil samaritánský pocit, že ho v tom nemůžu nechat. Vybavily se mi všechny opojné okamžiky našeho mládí, říkala jsem si, že přece nemůže padnout až na existenční dno.

Soukromý azyl

Nenapadlo mě nic lepšího než si ho nastěhovat k sobě. Měla jsem svůj byt, byla finančně soběstačná, tak jsem aspoň nebyla sama. Jelikož byl totálně švorc a oblečení se mu rozpadalo, neměl ani pořádné boty, kompletně jsem mu obnovila šatník, sehnala práci, dala telefon. On byl zpočátku hodný, pozorný, doma pomáhal. Zkrátka hotové zlatíčko a já naivně věřila, že bude novým a lepším člověkem, že jen potřeboval dostat šanci.

Nevinné lži

Jenže najednou jsem vycítila, že mi lže. Zpočátku to byly maličkosti. Nakonec šlo ale i o věci zásadní. Nechtěla jsem, aby se stýkal s lidmi, kteří ho stáhli na dno. Ale on to za mými zády dělal. A i když přestal brát pervitin ze dne na den, bohatě to vyvažoval kouřením marihuany. Jenže tu si začal na černém trhu kupovat. A postupně celá jeho výplata padla na cigarety, trávu… Nenápadně začal tahat peníze i ze mě. Když jsem na něj vyjela, že takhle s penězi zacházet nemůže, dělal hysterické scény, brečel, ublíženě odcházel…

Zákeřný upír

Začal mě extrémně vysávat nejen materiálně, ale i psychicky. Přestal respektovat pravidla, v bytě všude kouřil, i když věděl, že to nesnáším, s kumpány se scházel dál. A tak jsem mu řekla, že takhle to dál nejde, že musí jít. Dlouho jsem ale sváděla vnitřní boj, než jsem se k tomu odhodlala. Měla jsem výčitky, že skončí třeba znovu na ulici. Ale nemohla jsem jinak. Zničil by mě. Cítila jsem, že mě nemiluje, jen mě využívá. Byl jako parazit, já pouhý živitel.

bezdomovec
Musíš pryč

Ještě dva měsíce trvalo, než se sbalil a definitivně za ním zaklaply dveře. Když se to stalo, cítila jsem obrovskou úlevu. A jak to s ním dopadlo? Nějakou dobu si ještě práci držel, platil si i byt. Jenže podsvětí ho znovu stáhlo. Stejně jako drogy. On prostě nechtěl žít jinak, nakrátko se udržel jen proto, aby získal zdarma střechu nad hlavou, ale po normálním životě netoužil. A tak je tím, co si vybral: troskou, která žije ze dne na den. Člověkem bez pocitu minimální zodpovědnosti ke svému životu, rodině, okolí. A co zkušenost přinesla mě? Poznání, že nemá cenu zachraňovat někoho, kdo po tom sám vnitřně netouží. A že lidé, které vychovává ulice, vás dokážou velmi rafinovaně utáhnout na vařené nudli. Vyždímat až do morku kostí.

 

Autor: Alena Dušková