Chodila jsem obchodním domem, prodírala se davy lidí a měla pocit, že už nechci žít. Regály v buticích praskaly pod tíhou vánoční nabídky, z reproduktorů se linula jedna koleda za druhou a já odmítala přijmout fakt, že za deset dní je tady zase Štědrý den. Vánoce jsou dny, kdy se má celá rodina sejít pohromadě. Jenže v mém případě byl právě tohle velký problém. Sedla jsem si do kavárny a požádala o svařené víno a čokoládový dort. Slzy mi vytryskly z očí, když jsem se začala nořit do vzpomínek, které se mi neustále vkrádaly do hlavy.

Před deseti lety jsem se bláznivě zamilovala do svého manžela. Všichni mi říkali, že jsem cvok, když srdce dávám člověku, který je odlišné národnosti i vyznání. Jenže já tohle neřešila ani v nejmenším. „Neblbni, neber si Araba, je to jiná mentalita. Přece neopustíš naši zemi a neodjedeš do Jordánska,“ snažila se mě tenkrát brzdit moje máma. Ale já jí odpověděla: „Čekám s ním dítě, už se nedá nic dělat. Vezmu si ho a půjdu za ním. Žena má přece následovat svého muže.“

Stalo se a já s titulem z ekonomie odjela i s dítětem pod srdcem do země, kterou jsem neznala ani v nejmenším. Byla jsem mladá, zamilovaná a hloupá. Začala jsem si zvykat na arabský život. Přišlo mi normální, že žiju jen v kruhu rodinném a vlastně nikam nesmím, podřídila jsem se bez řečí. Vlastně mi to zpočátku vyhovovalo.

Příběh Marcely: Začala jsem nenávidět svoje dítě

Po vzoru evropského standardu, že dvě děti jsou tak akorát, jsem odmítala znovu otěhotnět. Nechtěla jsem se svým mužem mít sex, což způsobilo neuvěřitelný skandál, který řešila celá rozvětvená rodina. „Chci se rozvést a vrátit se zpátky do Evropy,“ oznámila jsem mu jednou rezolutně. Nakonec padl verdikt, který mi sdělil manžel: „Rozvedu se s tebou, odjeď si domů, ale dcery tady necháš, ty patří rodině.“

Byla jsem zoufalá a myslela si, že se zblázním. Tohle jsem nechtěla připustit. Takže jsem další dva roky trpěla a čekala na zázrak. Nestal se. Rodina manželovi vybrala novou ženu a jen čekali, až jim zmizím ze života. Nemohla jsem déle snášet jejich posměšky a vyčítání, rozvedla jsem se a jednoho dne přistála jen s igelitkou na pražské Ruzyni. Moje holčičky zůstaly v Jordánsku. Myslela jsem, že to nepřežiju.

Příběh čtenářky: Život mi zničila vlastní matka

Tak příšernou bolest bych nikomu nepřála. Už jsou to tři roky, co jsem své děti neviděla! Seděla jsem už u třetího svařáku a rekapitulovala... Budou Vánoce a já je zase celé probrečím. Uplakaná jsem se vrátila domů a šla zahnat chmury k počítači. Otevřela jsem svou e-mailovou schránku a… Měla jsem pocit, že špatně vidím, musela jsem si promnout oči. Čekala tam na mě totiž opravdu nádherná zpráva. Prý by mě holky rády viděly, touží za mnou letět na Vánoce do Čech. Byla jsem tak šťastná.

Dcery opravdu dorazily dva dny před Štědrým večerem. Nestačila jsem se divit, jaké už mám velké slečny. Zprvu to bylo rozpačité setkání, ale brzy jsme byly zase jako jedna rodina. Na Štědrý den jsme nazdobily společně stromek, obalily kapra a těšily se na dárky. Ten den mi došlo, že nejkrásnější dárek, který jsem mohla kdy v životě dostat, jsou právě ony dvě. Večer jsem zase probrečela jako roky předešlé. Tentokrát ale neskutečným štěstím. Doufám, že nyní je vše na dobré cestě.

Čtenářka Šárka