Příběh čtenářky: Vzepřela jsem se tyranovi | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh čtenářky: Vzepřela jsem se tyranovi

1. prosince 2014 | 14:47

Na to, že jsem zažila regulérní domácí násilí, jsem přišla až několik let poté, co jsme se s manželem rozvedli. Rozcházeli jsme se dlouhých deset let, ale jelikož se tehdy označení domácí násilí vůbec nevyslovovalo, ani ve snu mě nenapadlo, že jsem dlouhé roky byla jeho obětí.

Když jsme se seznámili, bylo mi dvaadvacet, Martinovi táhlo na třicet. Začali jsme spolu žít tři měsíce od seznámení a já se šíleně zamilovala. Martin byl zkušený, měl rád dobrodružství a uměl vše zařídit mávnutím proutku. Podnikal v pohostinství a peněz měl jako šlupek. Až později jsem přišla na to, že vše díky své schopnosti manipulovat s lidmi. Byl rozvedený s malou dcerou Julií, kterou ale jeho bývalá uklidila stovky kilometrů z jeho dosahu. Striktně odmítala, aby ji navštěvoval. Zarážející byl fakt, že od mého Martina utekla, když jejich dceři bylo pouhých několik měsíců. "Byla to strašná potvora, okradla mě u soudu o poslední ručník a vzala mi dítě," vysvětloval mi okolnosti vztahu a jeho ukřivděné litanie nebraly konce. Vyslechla jsem snad stovky hodin stížností, nadávek a sebelítostivých výlevů, které mi ale časem začaly strašně vadit. A tady nastaly první problémy, při kterých jsem nevěděla, jestli jsem blázen já, nebo on. 

Dříve něž zavoláte rozvodového právníka, můžete se pokusit dát vašemu vztahu ještě šanci!
Výbuchy vzteku

"Ty nenávidíš moji Julinku!" se slzami v očích křičel při mé prosbě, zda bychom mohli změnit téma hovoru. Pak se zamkl v pokoji, kde si začal balit své věci, že ode mě odchází. Zůstala jsem stát u dveří jako opařená a vůbec nevěděla, co jsem udělala. "Prosím neodcházej, já tě mám ráda, nemyslela jsem to tak," škemrala jsem a cítila se totálně zmatená. On pak křičel, vyčítal mi šílené chování a hodiny plakal v ložnici s peřinou přes hlavu. Pak s tragickou tváří chodil po bytě a občas prohodil: "Nemůžu se na tebe ani podívat. Chápeš vůbec, cos udělala?" Nechápala jsem, ale když se podobné excesy opakovaly, nechala jsem se přesvědčit, že za ně můžu já. Kristepane, co jsem to za monstrum, že dokážu jedním slovem nebo špatnou intonací hlasu rozbrečet chlapa?

První rány

Byla jsem stále vystresovaná a bála se skoro promluvit, protože si prý "nevidím do huby". Stále jsem se jen omlouvala, prosila o odpuštění nebo se Martina snažila přesvědčit o tom, že přece jen nemá pravdu. "Takže ty chceš říct, že lžu? Co si to ke mně dovoluješ!" skočil po mně, popadl mě za ruce a začal se mnou neurvale cloumat, někdy mnou smýkl tak, že jsem upadla nebo se natloukla o roh nábytku. Měla jsem tudíž po těle hodně modřin, které jsem různě zakrývala oblečením. Když jsem při jeho záchvatech chtěla z místnosti odejít, skočil ke dveřím, přirazil je a jeho řev pokračoval s ještě větší intenzitou. "Neopovažuj se mě kritizovat! Ty, kterás v životě nic nedokázala. Nesaháš po kotníky ani tý poslední hajzlbábě! Tady budeš a vyslechneš si, co ti říkám," vedl už sám hodinové monology a já brečela sesutá v koutě místnosti. A čím víc jsem brečela a zoufala si, tím víc se do Martina vlévala nová síla. Bylo vidět, že mu dělá strašně dobře, když jsem úplně na dně. Při jedné scéně se mnou hodil o postel tak prudce, že jsem hlavou bouchla o pelest a na pár minut byla úplně mimo. Pak mi začala silně téct krev z nosu a Martin se poprvé lekl. "Vidíš, k čemu jsi mě vyprovokovala? Teď to máš. Je to tvoje vina, že tu sedíš jako chudinka a jsi celá od krve. Kdyby ses ke mně chovala slušně, nic takového by se nikdy nestalo," utěšoval mě.

Důvod se vždycky najde

Popisovat všechna příkoří, jednotlivé hádky a křivdy už nemá význam. Spojovalo je ale jediné. Takřka nikdy jsem nebyla schopná říct důvod, proč k nim došlo. On totiž neexistoval, ale na to jsem přišla až po letech. Martin mě potřeboval mít totálně zdeptanou, tudíž záminka se vařila z vody, ale našla se vždy, když bylo třeba.
Moje psychika prošla různými stadii. Od sebeobviňování, vzdoru, kdy jsem i já na něj řvala jako smyslu zbavená, až po úplnou apatii a tajnou touhu umřít. To bylo období černých brýlí. Neustále jsem totiž brečela, a měla oči tak napuchlé, že jsem bez nich nevyšla ani na nákup. A taky jsem zhubla do podoby chrastícího kostlivce. Depresí jsem totiž nemohla skoro nic spolknout, hrdlo se mi svíralo tak, že mi v něm i kousek housky visel minuty, než prošel do žaludku.
Je mi jasné, že teď všichni uvažují o jediné rozumné příčině, proč jsme se nerozešli. Kromě biče tu byl totiž i med. V té době jsem studovala dálkově vysokou školu a chodila do práce. "Je toho na tebe moc. Odejdi z práce, já tě v pohodě uživím," navrhl mi a hučel do mě tak dlouho, až jsem to udělala. To byla další fatální chyba, protože jsem na něm začala být finančně závislá. On dobře věděl, co dělá, ale já ve své prostoduchosti myslela, že mi chce pomoct.

...

Cukr a bič

Taky jsme cestovali. Vždy to byla moje velká vášeň a on jako "milující" partner mi přece plní sny! "Pojedeme dnes do Vídně na řízek, co ty na to?" zeptal se rozesmátě v neděli ráno a já nadšením šílela. V létě jsme vyrazili na okruh Evropou a já slzela dojetím pod Eiffelovkou, ochutnávala moře u Monte Carla a žasla před památkami Florencie. Jindy, když jsem se utápěla v depresích, mi dlouho vyznával lásku a přesvědčoval mě o svých hodnotách, jako jsou  laskavost, klid, pohoda, láska, rodina, děti... Bože, vždyť jsou stejné jako ty moje! Proč se tedy pořád tak hádáme!
Pak jsem si Martina vzala a půl roku nato otěhotněla. Dítě bylo chtěné a moc jsem se těšila. Nenapadlo mě však, že se tím dostávám do totální pasti, z které už není návratu. Těhotná nebo matka malého dítěte bez vlastního přijmu, bez dokončené kvalifikace, bez předešlé vybudované kariéry, bez zázemí silné rodiny... Typická oběť psychopata. A navíc jsem stále nedokázala pojmenovat to šílenství, které se kolem mě odehrává.

Sama těhotná

Těhotenství bylo nejhorší období mého života. Vlastně se dodnes divím, že jsem nepotratila, protože jsem ho celé probrečela. Když jsem byla dva měsíce před porodem, Martin mi sdělil, že se se mnou chce rozvést. Věděla jsem, že někoho má. Celé dny se doma ani neukázal, a když ano, býval namol opilý. Nic jsem mu neřekla a dělala, že o ničem nevím. Ty scény, co by následovaly, mi za to nestály.
Hanička se narodila o pouhý měsíc dřív, než měla. Po třech týdnech v inkubátoru nás propustili domů. Martin nás vyložil před domem a odjel. Nebyl ani na jednu z nás zvědavý. "Budu se starat o finanční zázemí, ale jinak se mnou v ničem nepočítej," řekl a já se úplně nezhroutila jen díky mé mámě, která mi chodila s malou pomáhat a držela mě nad vodou. Viděla, že to mezi námi nefunguje, ale víc podrobností neznala.
Hanička první tři měsíce proplakala deset hodin denně. Nekojila jsem, stresem se mi neudělalo mléko, takže jsem nakoupila to nejdražší, jaké v lékárně měli, a míchala jí stravu do lahviček. Peníze byly to jediné, co mi v životě nechybělo, a tak jsem toho využívala.
S manželem jsme moc nekomunikovali. Stačilo, že nikdy k malé v noci nevstal, ani jednou ji nepřebalil, nenakrmil, nevykoupal. "To je ženská práce. Nic takového dělat nebudu," kázal mi. Výjimkou byly fotografické záznamy. Mám celé balíky fotek, jak dceru líbá, nosí v klokance na břiše, objímá ji v postýlce. Jakmile ale cvakla spoušť, otočil se k ní zády a už se k ní neznal.
"Jiné ženské mají tři děti, chodí do práce a ještě stihnou koníčky a péči o celou domácnost. A ty? Jsi jen koule u nohy," častoval mě "lichotkami" skoro denně. Byla jsem nešťastná, ale takovým zvláštním způsobem. Já sama jsem představovala čiré zoufalství každou svou buňkou. Já sama jsem byla neštěstí. Vůbec už jsem neuvažovala, jak z toho ven, jen jsem potřebovala přežít další den. Kvůli Haničce. Kdybych skočila pod vlak, co by s ní bylo?

Přestala jsem ho milovat

Po dvou letech se ve mně něco zlomilo. Prvním krokem bylo to, že jsem Martina konečně přestala milovat. Bylo mi úplně jedno, jestli má jinou, lhostejně jsem se nezajímala, kde je a zda žije, když tři dny nepřišel domů, přestala jsem mu prát, žehlit, vařit, starala jsem se jen o sebe a dceru. "To je pro tatínka," nosila chudinka kousky ovoce k telefonnímu záznamníku, kde táta opileckým hlasem nechával vzkazy, a "krmila" ho, a to taky byly poslední momenty, které mi dokázaly vehnat slzy do očí.
Podala jsem žádost o rozvod. "Myslíte to vážně? To se nebojíte s tak malým dítětem?" hodnotily mě dvě úřednice v soudní podatelně, když jsem jim s dcerou v náručí předávala lejstra. To asi nevěděly, že spím s pepřákem pod polštářem, protože se někdy regulérně bojím o život. "Já tě jednou zabiju, ty krávo. Všechno je to tvoje vina, i to, že piju," řval jako zběsilý Martin a koulel očima, až mu vylézalo bělmo. Když mu přišlo oznámení o rozvodu, opět předvedl scénu s pláčem, opepřil ji dramatickým odchodem a tím, že jde skočit z mostu. "Jo, to klidně skoč," řekla jsem mu na rozloučenou a necítila jsem ani náznak obavy o něj. Vždyť je to slaboch, sobec a srab! Karty se obrátily, scény, nadávky a výhrůžky na mě přestaly účinkovat. "Kdybys aspoň žárlila a zajímala se o to, proč nejsem doma," vyčítal mi. "Vypadáš tak mladě, kdybys měla aspoň brejle nebo tlustej zadek," chrlil jindy a já se v duchu smála. Měla jsem vyhráno.

Jsem připravená na všechno

Ta síla, která se ve mně objevila, byla tak opojná! Těšila jsem se na překážky a trable, které mě s rozvodem čekají. Nebála jsem se bídy, samoty ani toho, jak všechno zvládnu! Já, totálně neschopná koule u nohy! V té době už jsem věděla, že nic z toho není pravda, a nezastrašilo mě vůbec nic. Boj o majetek se nekonal, protože jsem manželovi dala vše. Dvě luxusní auta, několik společných podniků, chalupu. Jen byt jsem si nechala. Jeho dopis, kde mi vyhrožuje povolením matic u kol mého fiátku, nakládačkou od Ukrajinců nebo totálním zničením mé osoby včetně toho, že se zcela zřekne své dcery a ona ho už nikdy neuvidí, mám schovaný. To pro případ, že by mu někdy přišlo líto, že dcera vyrůstá bez táty.

 

 

Autor: Simona Škodáková