Příběh čtenářky: Láska přišla po letech, zamilovala jsem se na Vánoce | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh čtenářky: Láska přišla po letech, zamilovala jsem se na Vánoce

22. prosince 2014 | 06:00

Zřejmě opravdu platí, že když jsou si dva lidé souzeni, nakonec si k sobě cestu najdou. A roli nehrají vzdálenost ani dlouhé roky. Na vlastní kůži to poznala i naše čtenářka Marie, která tu svou celoživotní lásku našla až v – kdysi otravném – kamarádovi z dětství. A jejich love story už trvá krásných dvacet let.

Je to už pěkná řádka let, co jsem každý prosinec jezdila s mamkou k její kamarádce Ulrice do Drážďan. Vždycky jsme si s její rodinou vychutnaly tamní štólu, předaly dárky a já se koulovala s Ulričiným synem – stejně starým Paulem. Asi ve třinácti jsem tam byla naposledy, naprosto mě totiž otrávilo Paulovo chování – byl přidrzlý, sprostý, zkrátka otravný puberťák.

Když mi bylo asi třicet let a byla jsem již pár let vdaná, přišla jednoho dne mamka s prosbou, zda bych s ní nejela do Německa na pohřeb. Ulrika totiž nečekaně zemřela. Mezi blízkými pozůstalými jsem spatřila i Paula. Z obtloustlého, protivného kluka se stal pěkný mladý muž. Po pohřbu jsme si dali společně kávu a já pak s matkou odjela domů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se ještě někdy s Paulem potkáme...

S mým mužem mi to už delší čas neklapalo, rozvod byl na spadnutí. Sebralo mě to. Půl roku jsem se dávala dohromady. Kolegyně v práci mi chtěly zvednout náladu, a tak mě vytáhly na vánoční trhy do Norimberku. Vybíraly jsme společně dárečky, ochutnávaly medovinu a svařené víno. Najednou se zpoza rohu ozval povědomý hlas. S překvapením jsem zírala na Paula. Pozval mě do útulné cukrárny, kde jsme si měli co povídat.

Ani jemu osud nedopřál šťastné manželství. Po smrti matky se oženil a se ženou emigroval do tehdejšího západního Německa. Žena mu tam však utekla k bohatému majiteli stavební firmy. Sám vychovával syna.

Odpoledne uteklo jako voda, vůbec se mi nechtělo odjet domů. Štědrý den jsem strávila jako každý rok u rodičů. Když jsem viděla, v jaké harmonii žijí, cítila jsem se ještě opuštěnější. Odjela jsem raději hned druhý den, neměla jsem u nich stání.

Na Štěpána v devět ráno se rozezvučel zvonek u mých dveří. Za dveřmi stál Paul! Pozvala jsem ho dál, dali jsme si oběd a pak si vyjeli na výlet. Byla jsem šťastná. Od Paula jsem večer dostala i dárek, ale bylo mi moc líto, že já pro něj nic neměla. „To nevadí, pro mě je důležité, že jsi teď se mnou. Když si vzpomenu, jak jsi mě jako puberťáka nesnášela,“ smál se. Prý byl tenkrát do mě hodně zamilovaný.

Další den jsme si vyjeli do místa jeho dětství. Když jsme se po setmění vraceli k autu, chytil mě za ruku a něžně sevřel v náručí. Byly to kouzelné svátky. Celý rok za mnou pravidelně jezdil do Čech a potom jsme se vzali. Dvacet let si užíváme jeden druhého.

Autor: archiv