Malá Julinka se narodila přesně v termínu a bez komplikací a tak si Marie své vysněné miminko do nově zrekonstruovaného bytu odvezla už třetí den. „V porodnici jsem se naposledy vyspala, protože malá byla asi cestou z bříška taky unavená, takže první dva dny v podstatě spala,“ vzpomíná učitelka Maruška (34). Peklo začalo už první noc. „Dokud jsem ji chovala na ruce a viděla na mě,“ bylo všechno v pořádku. Jakmile jsem ji ale odložila do postýlky, spustila řev. Mohli jsme ji houpat, jak jsme chtěli, ale dokud jsem ji nevzala do náručí, řvala. A když už se jednou rozeřvala, řvala, dokud neusnula vysílením,“ popisuje strastiplné počátky svého mateřství. Jinak prý Julie usínala jen v maminčině v náručí. „Problém byl, že jsem třeba musela na záchod a jakmile jsem se pohnula, byla vzhůru a zase řvala.“ Zpočátku si s manželem říkali, že je asi miminko trochu vylekané z nového prostředí, ale bohužel Juliin pláč utichal je na pár hodin denně i v následujících týdnech 

Bezradná medicína

Marie samozřejmě začala mít o dcerku strach. To, že tak moc křičí, podle ní nebylo normální, a tak s malou vyrazila k lékaři. Jenže jako na potvoru tentokrát malá v kočárku neřvala a dokonce cestou k pediatričce usnula. „Paní doktorka na mě koukala trochu nepřejícně. Tvrdila mi, že je to normální. Že jsem asi nějaká přecitlivělá maminka, když nevydržím trochu křiku. Zběžně Julii prohlédla, nic nenormálního na ní shledala a tak nás poslala domů,“ vypráví. Připadala si jako blázen, ale alespoň cestou zjistila, že při delší chůzi Julinka usne v kočárku. Kočár tedy putoval z kočárkárny do bytu. „Bohužel, na místě to nefungovalo. Nakonec jsme přišli na to, že ji uspává jen dlouhé chození s kočárem venku a nošení v náručí po bytě. Jenže v obou případech trvalo dlouho, než zabrala a jakmile zastavili, spala jen krátce.“

Sama doma

Juliin první rok jsme vlastně nikam nechodili, maximálně k rodině a na procházky. Ani nikdo moc nechodil k nám, Julie totiž pořád řvala, takže se nedalo ani pořádně popovídat u kafe. Nikdy jsem nedokázala odhadnout, jestli tentokrát po obědě alespoň na chvíli zabere nebo ne. A popravdě pokud usnula, zalomila jsem to během minuty také,“ přiznává. Kromě toho se cítila jako špatná matka, že to nezvládá. „Musím přiznat, že někdy už jsem ji fakt nenáviděla. Místo hezké holčičky jsem měla doma usoplenou příšeru a byla jsem na pokraji sil,“ říká na rovinu.

Táta v koncích

Navíc její manžel Roman situaci také nezvládal. Kvůli zaměstnání musel čas od času na služební cesty, kde se sice v klidu vyspal, ale celou dobu trnul hrůzou, zda to Marie sama doma zvládne. Dnes přiznává, že se na služební cesty vysloveně těšil a hledal záminky, proč vypadnout z domu. „Navíc jsem se cítil trochu odstrčený. Jakmile jsem vzal Jůlii do náruče já, řvala jak pominutá a nedala se ničím utěšit, takže jsem Marii nedokázal moc pomoct, za což jsem se cítil hrozně blbě,“ přiznává bez mučení.

Čeká Kate dvojčata? Její nevolnosti naznačují, že možná ano

Nechali jsme ji vyřvat

Nakonec Roman alespoň přes známé domluvil kompletní prohlídku Julie v krajské nemocnici. Bohužel, nebo vlastně bohu dík všechna vyšetření potvrdila, že je Julinka naprosto zdravá. „Jediný, kdo nám dokázal něco poradit, byla dětská psycholožka. Podle ní šlo o extrémní separační úzkost, během které Julinka zjistila, že když bude řvát, dostane, co chce. V tomto případě mámu a její pozornost. Tím, že jsme se ji stále snažili utišit, pořád ji chovali a vozili, jsme ji v tom jen utvrzovali. Doporučila nechat řev čas od času bez odezvy, aby si malá uvědomila, že to nefunguje,“pokračuje v příběhu Roman. Postupem času se Julie uklidnila, více si zvykla na tatínka a ostatní členy rodiny a tak kolem 3 roku z ní konečně byla krásná usměvavá holčička s lokýnkami. "Nějak jsme to přežili, ale musím přiznat, že po druhém dítěti zatím opravdu netoužíme," doplňuje Marie.