11°C
„Jednou jsem jela v tramvaji a dvě starší ženy se bavily o depresích. ,Mně přijde, že ti, co se tváří, že trpí depresemi, jsou jen normální hypochondři. Za nás nic takového nebylo, a že to byla těžká doba. Dneska se každý jen hroutí, chodí k psychologům a krmí se prášky. A to rád a dobrovolně. Začaly s tím ty celebrity a teď se po nich opičí každý druhý,´říkaly.“
„Stála jsem nad nimi jako opařená, v žilách se mi valil adrenalin. Co si to ty dvě vůbec dovolují, vždyť o pravých depresích nevědí vůbec nic, a ještě to zlehčují a pomlouvají cizí lidi?!“ vzpomíná na nedávnou zkušenost Žaneta. Před pár lety jí psychiatrička diagnostikovala bipolární afektivní poruchu, zvanou též maniodeprese. Nemoc, kterou provázejí časté změny nálad, kdy období depresí střídá období manie. O tom, že jí trpěla už roky předtím, Žaneta neměla ani páru. „Ano, hodně přecitlivělá jsem začala být už v pubertě, kdy jsem často plakala a vlastně ani nevěděla proč. Brácha mi říkal cíťa a naši moje náladové výkyvy přisuzovali hormonálním změnám v mém pubertálním těle. Nikdo se nad tím nijak neznepokojoval…“
Chtěla jsem samotu, ne dítě
Jenže v třiadvaceti, kdy Žaneta otěhotněla se svým spolužákem, se jí život obrátil vzhůru nohama. „Na dítě jsem se těšila, ale zároveň jsem žila první tři měsíce v permanentním stresu, jak to zvládnu. V té době už jsem se totiž nějakou dobu necítila vůbec dobře. Často jsem spala, nechtěla nikoho vidět a nechtělo se mi ani mluvit.“ S otcem svého dítěte nežili společně, ale ten se k Žanetinu těhotenství postavil jako chlap: začal hledat společné bydlení. Jenže jediné, po čem Žaneta toužila, byla samota. Ve svém malém bytě, se zatáhnutými roletami, v klidu, bez společnosti, jen s prášky na spaní, které jí pomáhaly vypnout mozek a aspoň na chvíli usnout.
Za pár měsíců ale bylo všechno jinak. Ze zapšklé Žanety se stala během pár týdnů Žaneta společenská, hyperaktivní a veselá. „Vzpomínám, jak jsem šla v 5. měsíci nakupovat pro své miminko. Kolegyně v práci si sice klepaly na čelo a mluvily něco o rouhání, ale bylo mi to jedno. Ten den jsem nakoupila výbavu pro celou školku.“
Její dobrá nálada, alias manie, trvala až do porodu. Po něm upadla Žaneta do hluboké deprese. Lékaři chybně diagnostikovali laktační psychózu. V té době ale Žaneta už měla těžkou formu maniodepresivní psychózy… „Nebýt Míry, nevím, jak by malá dopadla,“ říká se slzami v očích Žaneta. Její přítel se o dítě postaral tak, jako kdyby ho odrodil. Za pomoci své i Žanetiny matky se o malou Alžbětu starali prvních pět měsíců, kdy Žaneta nebyla schopná ani mluvit, natož se ptát po své narozené dceři.
Špatná diagnóza
To už lékařům přišlo podezřelé. A především celé Žanetině rodině. „Když deprese nechtěla povolit, Mirek bouchl do stolu a odvezl mě na psychiatrii. Tam mi diagnostikovali bipolární poruchu…“ Žanetu rovnou hospitalizovali a nasadili léčbu. Na antipsychotika si musela nejdřív zvyknout. Bylo jí zle od žaludku a začala trpět na migrény, ale po pár týdnech cítila velkou úlevu. „Těžko se to dá popsat, ale bylo to, jako by ze mě spadl nějaký těžký kámen nebo odešel červ, který mi nahlodával mozek i tělo.“
Oč víc se zlepšoval Žanetin stav, o to víc vzal za své její vztah s Mirkem. Během Žanetiny hospitalizace se přestěhoval ke svým rodičům a zamiloval se. Do nemocnice napsal Žanetě dopis na 11 stránek, kde se jí svěřil, že ji měl vždycky rád spíš jako sestru než ženu svého života. Že se na něj nesmí zlobit, ale že poznal dívku, se kterou by se o Alžbětu starali do doby, než bude Žaneta úplně vyléčena.
„Byla to pro mě další rána a v podstatě spouštěč další deprese. Tolik toho se mnou vydržel, a když už jsem se začala uzdravovat, opustí mě!?“ drží se Žaneta za vlasy a začíná plakat.
Dnes jsou její dceři dva roky a „mámo“ říká jak Žanetě, tak Mirkově družce. Žije s Mirkem a s ní, se Žanetou se vídá jednou týdně. „Bohužel nejsem ještě úplně zdravá a manie s depresemi se mi pořád vrací. Sice už ne v takové síle, ale trpím jimi. Jsem ale přesvědčená, že kdybych měla malou u sebe a užívala léky, vyléčila bych se! Mirkovi to mám dodnes za zlé, i když vím, že je o malou postaráno. Dokonce mi ani nevadí ta jeho přítelkyně. Jde mi jen o malou. Ty roky, kdy jsme spolu nemohly být, jsou nenávratně pryč. Na to, že má dvě mámy, si nikdy nezvyknu. Jenže jsem v pasti. V pasti zvané maniodeprese…“
