5°C
Nikdy bych se nevydala ke kartářce, kdybych zrovna nepřekročila padesátku a necítila se jaksi nadbytečná. Děti v té době už dávno měly vlastní rodiny a naše soužití s manželem připomínalo spíše dva spolubydlící, než muže a ženu, kteří kdysi prožívali vášeň. Cítila jsem se tak trochu pod psa, a když jsem to vyprávěla své kamarádce, poradila mi, ať si dojdu ke kartářce a zjistím, co mě čeká. Nejprve jsem takovou myšlenku zavrhla, ale když jsem si za pár dní na ni vzpomněla, musela jsem na návštěvu kartářky myslet stále dokola. Několik týdnů mi trvalo, než jsem z peněženky vyndala lísteček s kontaktem na onu kartářku a vytočila její číslo. Paní na druhé straně telefonu mě příjemně překvapila svým hlasem, nezněla jako ty pouťové čarodějnice, které vídám sem tam v televizi, naopak mi připomínala spíše hodnou tetu z vesnice. Co mě ale zaskočilo, byl fakt, že mě k sobě neobjednala až na někdy, ale rovnou na druhý den ráno. Celou noc jsem nespala……
Přesně v osm hodin ráno jsem stála před dveřmi bytu, který nevypadal nějak zvláštně, na dveřích nevysela lebka ani mrtvý kohout nebo podobné atributy a když jsem vstoupila dovnitř, překvapilo mě, že tam není ani dým z kadidla či vonných tyčinek. Vypadalo to tam zkrátka úplně normálně a i paní vědma vypadala jako každá jiná ženská v důchodu. Výklad karet probíhal vlastně bez mého zapříčinění, zamíchala jsem karty, sejmula tři hromádky a nejprve si vyslechla vše o mém životě, rodině i práci. Až mě mrazilo, jak všechno sedělo, aniž bych oné dámě cokoli odkývala, napověděla jí nebo sama něco vyprávěla. Pak jsem se mohla karet zeptat na to, co mě trápí a kupodivu mi karty odpověděly tak, že jsem z oné dvouhodinové seance odcházela sice o dva tisíce lehčí, ale o to šťastnější, překvapenější a rozhodnější. Co mi karty řekly, to se do půl roku splnilo a já jsem byla nadšená a chtěla jsem tu jistotu a pocit moci nad svým osudem, který mě díky radám nemohl překvapit, znovu. A tak jsem onu dámu navštívila opět.
Paní kartářka mě sice přijala, ale upozornila mě, že bych měla na výklad chodit jen jednou ročně nebo jen v případě, že mě trápí nějaký závažný problém. Nedbala jsem na její rady a už za měsíc jsem jí prosila o další sezení. Přestalo mě trápit, že to stojí fůru peněz, chtěla jsem jen vědět, co bude dál, co dělat a jak se zachovat. Tehdy mě paní kartářka už nevzala, sdělila mi, že by mi karty nic nového neřekly a že mám přijít za rok. Byla jsem doslova zoufalá a hned jsem si doma sedla k počítači a hledala kontakt na jinou kartářku, která by mi pomohla se životem. Nebudu své vyprávění prodlužovat, skončila jsem nakonec tak, že jsem každý týden chodila k jiné kartářce, vědmě či čarodějnici, utratila jsem skoro celou výplatu za to, abych nemusela o svém životě přemýšlet a nechala karty či kávový lógr, aby rozhodovaly za mě. Ptala jsem se dokonce i na to, jestli si mám obarvit vlasy, koupit novou skříňku nebo se sejít po deseti letech s kamarádkou, ztratila jsem zkrátka soudnost.
Můj stav závislosti, beznaděje, kdy neměla žádná vědma volno a chvíle, kdy jsem byla naplněna její předpovědí budoucnosti, se střídaly jako na běžícím pásu celý jeden rok. Manžel si nevšiml ničeho, stačilo mu, že je jídlo v lednici a v televizi kriminálka nebo fotbal. To dcera, si mojí změny všimla, zvlášť, když jsem nemluvila o ničem jiném, než o budoucnosti a osudu, který znám. Tehdy to byla ona, kdo mi vynadal, udělala mi přednášku o nezodpovědnosti a dokonce pro mě chodila do práce, abych se cestou nezastavila na nějaké pochybné návštěvě kartářky. Ještě párkrát jsem jí proklouzla, ale díky její svědomitosti jsem pochopila, jak na tom doopravdy jsem a začala jsem s tím něco dělat. Teď po téměř dvou letech jsem vyléčená, svůj život jsem si opět začala řídit sama a snažím se stát nohama pevně na zemi. Přiznávám ale, že někdy podlehnu a v časopise si přečtu svůj horoskop.
