5°C
Moje milované děti
Už na vysoké škole si Adriana přivydělávala focením. „Byl to takový typ jako Bardottka. Dokonce i s tou mezírkou mezi zubama. Jsem už čtrnáct let vdova a kromě Adrienky jsem měla i syna Péťu. Ten mi zemřel v šesti letech. Srazil ho na chodníku pošťák v autě, kterým rozvážel balíky. S manželem jsme se pak upnuli na dceru. On pak ale zemřel na rakovinu, a mě už zbyla jenom moje holčička. Neznám v okolí nikoho, kdo by přišel o celou rodinu. Vždycky se teď ptám, co jsem komu udělala, že to takhle muselo potkat právě mě. Přežívám jen díky antidepresivům a díky sestře a její rodině. Noci ale většinou probdím v šílených vzpomínkách na své milované děti a muže. Považte to sami: jedno připravil o život bláznivý pošťák a ve druhém případě magor, proti kterému nezmohli nic ani policajti a právníci. Dceru mi dohnal do takového zoufalství, že si vzala život,“ sotva slyšitelně mluví předčasně zestárlá, šedivá vyhublá paní Jana z Prahy.
Začalo to nevinně
Adriana byla i podle fotek vážně krásná. Určitě by v modelingu udělala díru do světa. Nakonec převládla její láska k medicíně. Po studiích začala pracovat ve velké nemocnici. Už ve škole jí chodily na soukromou mailovou adresu podivné zprávy od nějakého mužského. O tom, že by ji nejraději viděl nahou, že by jí snesl modré z nebe, že v životě neviděl hezčí ženu a podobně. Ze začátku to vypadalo dobře, Adrianě to podle mně i dokonce malinko lichotilo. Pak se ale začala situace měnit.
Zprávy byly čím dál intimnější, mluvil o tom, že by s ní měl chtít sex a děti, přitom se ani nepředstavil. Jednou večer Adri zjistila, že před domem stojí nějaký chlap v dlouhém kabátě a civí jí do okna. Bylo to v zimě, do práce i z práce chodívala za tmy, měla děsný strach. Koupila si pepřový spray na ochranu, ale moc jí to psychicky nepomohlo. Začala se v noci budit hrůzou, obzvlášť potom, co jí začal posílat přes mobil i obscénní fotky. Tak jsme šly na policii.
Nepomohlo nic
Na policii nám tehdy řekli, že zatím ho nemůžou nijak omezit (trestným činem je u nás stalking od roku 2010), ale pomohli nám zjistit jeho totožnost. Nemůžu říct, přesně jak, udělali to ti kluci pro nás vlastně proti předpisům. Pak nám poradili dát na něj žalobu za ohrožování na státním zastupitelství. Věděli jsme, o koho jde, tak to bylo snazší. Dokonce se nakonec uskutečnil i soud, kde se ten člověk omluvil a slíbil, že už to nebude dělat´.
Tři měsíce byl klid a potom to začalo znovu. Měl jiný telefon, jinou adresu, jiný počítač na cizí jméno. Adriana už brala léky proti úzkosti, ztrácela se mi před očima. Nenapadlo mě ale, jak moc zle na tom doopravdy je. Zavolali mi přesně 30. ledna. Našli prý moji dceru mrtvou v práci. Na toaletě si při noční službě vzala velké množství léků. Nechala mi dopis. Stojí v něm mimo jiné, že nevěří, že jí tady může někdo pomoct. Policie, justice. Že jí chybí táta a brácha, kteří by ji ochránili. A že už nemůže dál.
A já vlastně taky ne. Žiju jen kvůli tomu, že jsem katolička a navíc pomáhám sestře se starat o vnoučata, která mě milují. Můj život ale doopravdy skončil před třemi lety. Tehdy, když jsem otevřela dveře, a stáli tam policajti, a řekli mi, že už nežije ani moje nádherná dcera. Její poslední slova zní: „Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych podpořila trest smrti zločincům, tak bych odpověděla rozhodně ano. Možná toho člověka zabiju sama. Bůh mi odpusť.“
