Karolína bydlela s rodiči ve vedlejším domě, společně jsme chodily do školy i trávily podstatnou část víkendů a prázdnin. Rozuměly jsme si, dokázaly jsme jedna druhé číst myšlenky. I navenek jsme vypadaly skoro jako dvojčata, líbila se nám stejná móda, podobné účesy. Stala se z nás nerozlučná dvojka.

Bylo vidět, že nám ostatní holky docela závidí. Spousta z nich se totiž dokázala rozhádat i pro úplnou hloupost. Ani kluci nebyli až do jistého okamžiku naším jablkem sváru. Obě jsme bodovaly, měly jsme skoro každého, na kterého jsme si jen ukázaly. Pohádaly jsme se jen jedenkrát, ale bohužel to jednu z nás stálo život.

Tenkrát jsem potkala Milana a hned z toho byla láska jako trám. Nevím, kde se ve mně braly ty obavy, ale začala jsem mít dojem, že je kámoška do Milana taky zamilovaná. Do té doby jsem si myslela, že nejsem žárlivá, ale najednou jsem ty dva musela prostě pořád hlídat.

Protože si s Milanem dobře rozuměli, vyráželi jsme za zábavou všichni tři společně. Ve mně ale neustále hlodalo podezření, jestli si nerozumějí až příliš dobře. Začala jsem si přát, aby si Karolína taky někoho našla a já měla konečně klid. Jenže ta se k tomu neměla. Takže jsem si umanula, že ji zkrátka seznámím.

Na diskotéce jsem jí začala ukazovat každého „skvělého“ kluka. Dokonce jsem za některými i zašla a zeptala se, zda se jim Karolína líbí, zda se s ní nechtějí seznámit. Když to zjistila, naštvala se, že ji takhle ztrapňuji. Jednou, přímo na zábavě, na mě vyjela. Milan se navíc postavil na její stranu. Prý když bude chtít, kluka si najde sama. A já se do nich pustila a udělala jsem šílenou žárlivou scénu. Oba se mě snažili uklidnit, ale bylo to spíš přilévání oleje do ohně.

Nechápu, kde se ve mně vzalo tolik vzteku. Na Milana jsem hystericky ječela, dokonce jsem mu dala facku. A Karolíně jsem řekla, že mě zklamala a že o takovou kamarádku nestojím. Ona mi odpověděla, že nemá smysl se dál dohadovat a že pojede raději domů. Ale bohužel zrovna nejel noční autobus a já ji navíc v afektu řekla, že tentokrát s námi autem rozhodně nepojede. Tak si vzala bundu, rozloučila se s Milanem a mně řekla, že až mi bude lépe, tak se mám ozvat. A to bylo naposledy, co jsem ji viděla.

Za hodinu jsem chtěla jet domů i já. Kousek před naší vesnicí nás zastavili policisté. Prý musíme počkat, protože se před půlhodinou stala dopravní nehoda. Kolem havarovaného auta byl frmol, pobíhala tam řada záchranářů i hasičů. A pak jsem na nosítkách uviděla kamaráda Marka, který byl na zábavě také. Byla jsem si jistá, že právě s ním jsem viděla Karolínu naposledy. Úplně v šoku jsem vystřelila z auta.

A pak jsem ji uviděla… Ležela na zemi celá od krve, nehýbala se. Prý zemřela před pár minutami. Později jsem se dozvěděla, že seděla na místě spolujezdce nepřipoutaná. Řidič byl opilý a nezvládl zatáčku. V autě jelo pět lidí, ale všichni ostatní kromě Karolíny měli jen drobná zranění.

Nikdy mi to sice nikdo nevyčítal, ale stejně vím, že kdybychom se tenkrát nepohádaly, mohla kamarádka žít. Psychicky jsem situaci nezvládla. Musela jsem změnit školu a po čase i bydliště. Dodnes vozím na její hrob kytky a omlouvám se jí za svoje jednání. Ona by mi možná odpustila, ale já sobě asi nedokážu odpustit nikdy.

Čtenářka Tereza