Bylo mi něco přes sedmnáct, když jsem o letních prázdninách potkala při koupání u našeho místního rybníka fajn kluka. Byl vysoký, měl uhrančivé hnědé oči a nádherné vlnité dlouhé vlasy. Prostě jsem se do toho hezkého mladíka po pár dnech zaláskovala.

On na tom byl podobně. Každý den jsme trávili spolu. Kolem páté se ale zvedl a musel prý jít pomáhat rodičům. S čím mi neprozradil. Scházeli jsme se u rybníka, zaplavali si a pak se procházeli v nedalekém lesíku.

Ještě jsem s žádným klukem nechodila, takže bylo asi lehké mi vyznávat lásku a lichotit. Jeho svodům jsem proto velmi snadno podlehla, přišla jsem s ním o panenství.

Byla jsem v tom!

Jednou jsem na našem místě čekala na Mirka marně, prostě nepřišel. Nikdo z okolí ale nevěděl, kde bydlí, kdo je a co dělá, respektive co dělají jeho rodiče.

Prozradil mi totiž jen, že se jmenuje Mirek Janda, je mu 19 let a měl být z vedlejší vsi. Tam ale žádní Jandovi nebydleli, jak se mi podařilo posléze zjistit. Co bylo ale ještě horší, opozdila se mi menstruace.

Za pár týdnů mi to bylo jasné, otěhotněla jsem! Byla jsem zoufalá, rodičům jsem se bála říct pravdu, vždyť jsem měla příští rok maturovat, pak nastoupit na vysokou… Hrozně bych je zklamala.

Objednala jsem se proto na gynekologii s tím, že svého lékaře požádám o potrat. A pak se stalo něco neskutečného. Cestou do okresního města k lékaři jsem na náměstí míjela pouťové stánky a střelnice. A v jedné z nich jsem zahlédla Mirka!

Hned jsem se za ním rozběhla: „Mirku, tak proto jsi zapíral, co dělají rodiče? Ty ses styděl? Ale proč? Vždyť to je taky práce!“ pronesla jsem. Omluvil se mi a přiznal, že mi nechtěl komplikovat život. „Ale já tě mám ráda,“ vyhrkla jsem na něj.

Potrat mi zakázal

Když jsem se mu svěřila s tím, kam mířím, řekl, že to snad nemyslím vážně. Že to přece nějak zvládneme, vždyť i on mě má rád. Byla to rajská slova.

Jeho rodiče mě přijali dobře, s našimi to však bylo horší. „Ty jsi se úplně zbláznila, my tě živíme, máme o tebe starosti, chceme pro tebe to nejlepší a ty se rozhodneš pro dítě a ještě chceš co nevidět kočovat s kolotočářem. Táhni mi z očí,“ zařval na mě otec.

Šla jsem. Rodiče mi neodpovídali na dopisy. Když jsem zavolala, zavěsili telefon. Byla jsem nešťastná, že mě zavrhli. S Mirkem jsme si řekli, že se vezmeme hned, jak mi bude osmnáct.

I pozvání na svatbu naši odmítli. Narodila se nám dcerka a já rodičům poslala fotku jejich vnučky. Neodpověděli. Asi vůbec nechápali, jak můžu být šťastná. Ale já jsem.

V sezoně jezdíme po štacích a v zimě bydlíme v našem bytě, který jsme si s Mirkem pořídili. Přes zimu pracuje u ochranky v jednom hypermarketu. Vím, že musíme za čas vyřešit situaci, protože dcera půjde do školy, ale teď jsem šťastná.

Rozhodnutí, že jsem skončila v rodině kolotočářů, rozhodně nelituji. Spíš nemůžu pochopit chování svých rodičů. Tohle bych dceři nikdy neudělala. Je mi z toho hodně smutno.

Čtenářka Radka