Úterý 29. září 2020
Svátek slaví Michal, zítra Jeroným
Oblačno, déšť 14°C

Příbeh čtenářky: Otec alkoholik mě poznamenal, ale muže jsem si nakonec našla

7. dubna 2012 | 06:11

Otce, tyrana svého dětství, čtenářka Blesku pro ženy Pavla musela snášet "jen" do svých sedmi let. Prožité trauma jí však v dospšlosti komplikovalo najít si partnera. Z mužů jednoduše měla strach. Nakonec toho pravého potkala, ale umřel. Strašné...! Skvělého muže ale nakonec našla!

Pocházím z pěti dětí a narodila jsem se jako nejmladší. Na dětství nevzpomínám vůbec v dobrém. Táta hodně pil, nedával mámě peníze a v hospodě byl víc než doma.

Upil se, ale stále tu byl

Vracel se běžně až k ránu, celou rodinu vzbudil a toho, kdo mu odmlouval, bez milosti zbil. Mamka nás musela dost často doslova chránit vlastním tělem.

A tak do práce chodila mnohdy plná modřin. Ale rozvést se nemohla, to by jí její rodiče nikdy neodpustili.

Nepřízeň osudu snášela podle mého názoru více než statečně. Ze mě ale vyrůstal uzlíček nervů, dítě bez vůle, bez zájmů, bez kamarádek. Kdykoli táta přišel domů, chvěla jsem se strachy a plakala.

Když mi bylo sedm, otec se upil k smrti. Ze mě postupem času vyrostla docela pěkná holka, ale špatně jsem navazovala kontakt s ostatními. Byla jsem bojácná a úzkostlivá.  Bála jsem se mužů, viděla jsem v nich totiž vždy opilého a hrubého tátu.

Zhroutila jsem se, když umřel

Ve dvaceti jsem potkala Petra. Byl trpělivý, hodný a mírný. Postupně si získával moji důvěru. Staral se o mě totiž s láskou.

Po dvou letech jsme s vzali a za další rok se nám narodila dcera. Když byl malé rok, Petr utrpěl v práci smrtelný úraz. Zhroutila jsem se.

Abych nás dvě uživila, musela jsem se však brzy vzchopit. „Dítě potřebuje tátu,“ naléhala už po pár měsících od neštěstí moje matka. „Ale vždyť já ho taky neměla,“ připomněla jsem jí vyčítavě.

Nikoho jsem už nechtěla

Stáhla jsem se do ulity, o nového muže jsem nestála, navíc jsem nevěřila, že bych ještě mohla potkat dalšího pana Dokonalého.

Mámě jsem řekla, že se už nikdy nevdám, že budu s Mirkou raději sama. Bála jsem se zklamání, obávala jsem se, že už mě nikdy nebude nikdo milovat tak jako Petr.

Byl konec léta, když se v podniku, kde jsem pracovala jako účetní, konala velká oslava. Všechny moje kolegyně řešily garderobu, aby na oslavách zazářily. Mně se tam vůbec nechtělo.

Nakonec mě kamarádka donutila vyzkoušet si její úžasné šaty, které jí byly už malé. „Tak, a už jsou tvoje. Moc ti sluší, určitě v nich někoho klofneš,“ řekla, když viděla, že mi padly jako ulité.

Mračila jsem se na ni, ale na oslavu se vypravila, i když mě bolela hlava a začínala mi angína. Kolega z vedlejší kanceláře mě asi za dvě hodiny odvážel domů, přitížilo se mi.

Jen mě odvezl domů...

Doma v posteli jsem zůstala celý týden. Čtvrtý den se však za mnou zastavil kolega – Marek –, jenž mě odvážel z večírku, s dotazem, zda je mi už lépe.

Pozvala jsem ho tedy na kávu a malá Mirka ho hned chytla za ruku a vedla do svého pokoje. Stavěli si z kostek celé dvě hodiny. U kávy jsem zjistila, že je Marek také vdovec.

Byl krátce ženatý, když měli s manželkou nehodu v autě, které ona podlehla. „Ani děti jsme si nestihli pořídit,“ dodal smutně.

Ač jsem nechtěla žádného muže už nikdy vidět, najednou jsem toužila po dalších setkáních s Markem. Jezdili jsme společně na hory, slavili narozeniny i Vánoce.

A právě na ty jsem od něj po dvouletém vztahu dostala zásnubní prstýnek.
Plakala jsem štěstím.

Měla jsem pocit, že se mi Petr vrátil právě v podobě Marka. Rok poté se nám narodil syn. Jsme šťastní, že jsme se potkali.

Čtenářka Pavla

Autor: Kateřina Pokorná, Kbak