„Prožívala jsem značně bouřlivé dospívání a táta to těžce nesl. I když jsem nakonec dodělala střední školu, a dokonce se mi podařilo dostat se i na vysokou, nebylo to ono. Žili jsme jako cizinci," vypráví.

„Během studií mě táta finančně podporoval, ale vídali jsme se málo. Evidentně si mě kvůli útěkům z domova, piercingu a tetování zařadil do škatulky ‚nevyvedené dítě‘. Byla jsem jedináček, a o to víc trpěl tím, že jsem ho zklamala“,“ říká Anita.

„I poté, co jsem dávno sundala všechny možné náušnice a tetování skrývala pod oblečením, měla jsem pocit, že k němu cestu zpět nenajdu. Když jsem ukončila vysokou školu, nepřijel ani na promoci. Maminka byla hodně uplakaná, ale myslela jsem si, že dojetím. Protože jsem bydlela na koleji, úplně mi uniklo, co se u nás doma děje. Táta si našel milenku – v podstatě mého věku a den ze dne se rozhodl, že se rozvede.“

Matka Anitě „novinku“oznámila, když se po promoci loučily. „Ona se vracela do Českých Budějovic, vlastně už do prázdného bytu, a já do pronájmu v Praze. Ve chvíli, kdy jsem opouštěla mámu na nádraží, jsem tátu nenáviděla. A přitom mi tak chyběl...“ vzpomíná Anita.

Ztratil se mi ze života

Anita si po vysoké škole našla nového přítele Honzu. Jak říká – jako by tátovi z oka vypadl. „Vysoký, o deset let starší, trochu zavalitý, přísný pohled a trošku zachmuřená povaha,“ popisuje mladá žena.

„S mámou jsme se vídaly pravidelně, Honzu si moc oblíbila. Táta se odstěhoval za svou milenkou na severní Moravu, přestal odpovídat na esemesky i maily... Máma to nesla statečně, dokonce si překvapivě našla nového partnera, ale viděla jsem, že šťastná moc není. Nejspíš tátu pořád milovala.“ Anita se s otcem neviděla celé dva roky.

Smutný návrat

„Dva roky zpátky, třináctého srpna v osm ráno mi zazvonil telefon, Honza už byl v práci. Rozespalá jsem ho zvedla, jen jsem se s podivem dívala, že se mi bezdůvodně třese ruka, když jsem si telefon dávala k uchu. Ozval se cizí ženský hlas.

Lucie – tak se jmenovala žena, za kterou táta odešel – mi sdělila, že táta je v nemocnici. Před půl rokem se u něho objevil agresivní druh rakoviny a vyhlídky byly velmi špatné,“ říká Anita a oči se jí lesknou.

„Slzy se mi spustily skoro vzápětí, nemohla jsem je zastavit. Jako by mě nějaká nová síla hnala úplně proti mé vůli: jela jsem hned na nádraží a sedla do prvního vlaku do Ostravy. Celou cestu jsem pořád plakala.“

Nové sblížení

Na nádraží Anitu čekala Lucie. „Byla stejně uplakaná jako já. Tiše jsme šly do nemocnice. Když jsme vešly do pokoje, myslela jsem si nejdřív, že tam táta vůbec není. Nemohla jsem ho poznat, tak hrozně ho nemoc změnila. Byl vyhublý, strhaný, měl úplně jiný výraz v očích. Chtěla jsem ho pozdravit, ale nemohla jsem mluvit, zajíkala jsem se slzami. Z výrazu jeho tváře jsem pochopila, že pokud mi něco zazlíval, vše je odpuštěno,“ vzpomíná Anita a pláče.

„Lucie se potichu vytratila a my jsme si povídali. Venku svítilo slunce, ale táta dobře věděl, že to jeho brzy zajde. Řekl mi, že se mu všechno rozleželo v hlavě, že byl hloupý a povrchní. Litoval toho, že nás opustil a kolik času promrhal beze mě. Poprvé v životě jsem ho viděla plakat. Tak málo jsme se užili.‘ opakoval pořád.“

Zbývalo mu už jen půl roku

Rozmluva s lékaři Anitu utvrdila v tom, že jejímu otci zbývá maximálně půl roku života. Dočasně se přestěhovala do Ostravy, do bytu k "maceše" Lucii. „Nic nebylo důležité – ani Honza, ani to, co říkala máma. Měla jsem jedinou starost: tátu. Denně jsme ho s Lucií chodily navštěvovat. Máma nechtěla přijet za žádnou cenu...

Ve chvílích, kdy měl sílu si povídat, mi hodně vyprávěl o svém vztahu s mámou, o svém mládí, o rodičích a stále vzpomínal na naše společné chvíle: jak jsme chodili na houby, jak mě učil jezdit na kole, bral mě na výlet, na to, jak se jednou opil a já ho vedla domů z restaurace a on pořád říkal: ,Holčičko moje, já tě mám tak rád...‘ Jako by mi chtěl všechno rychle říct a vynahradit. V těch pár hodinách...

Při poslední návštěvě nás už moc nevnímal, jen mi pořád tiskl ruku. Když volali z nemocnice, věděla jsem, jaká zpráva mě čeká. Pořád hodně pláču. Není dlouho, co umřel. Moc mi chybí, ale jsem ráda, že jsme si stihli říct to, co mnohé dcery se svými otci nestihnou za celý život.“

Příbeh čtenářky: Manžel dodnes netuší, že jsem mu byla nevěrná