Rodiče se nikdy nezajímali, jak mi jde škola, všem bylo jedno, o čem přemýšlím, co bych si přála. Doma panovala tvrdá disciplína.

Bydleli jsme na vesnici a všichni jsme museli po škole ještě na pole, zahrádku, postarat se o četné zvířectvo.

Táta i máma se mnou řešili jen to, kdy přijdu ze školy, abych mohla doma pomáhat.

Chtela jsem studovat, máma se mi vysmála

I když jsem se docela dobře učila, rodiče nechtěli slyšet nic o tom, že bych šla po základní škole na střední a pak třeba na vysokou. Dokonce se kvůli tomu pohádali s mojí třídní učitelkou, která mi fandila.

Říkala, že bych se jistě bez problémů dostala na gymnázium a pak mohla studovat moji vysněnou pedagogickou školu. Odmala jsem toužila stát se učitelkou. Tomu se však mamka vysmála.

Prý je mou povinností hlavně pomáhat rodině, takže mi maximálně povolí nějaké vyučení na dva tři roky. Moji starší sourozenci měli větší štěstí, všichni vystudovali střední školy.

Lásku jsem si chtěla zasloužit, marně

Já však měla smůlu, rodina mi rázně doporučila učební obor zahradnice, který na domácích plantážích zužitkuji. Byla jsem nešťastná, ale nikoho to nezajímalo.

Táta i máma byli v citech velmi chladní, tedy alespoň mi dávali najevo, že o mě dvakrát nestojí, že jsem v rodině jaksi navíc. Neustále si přede mnou stěžovali, že jsme na tom s penězi bídně, že se mnou už nepočítali a že jen kvůli mně si teď musí stále utrhovat od úst…

Bylo to šílené, proplakala jsem noci. Učební obor mě nebavil, ale nechtěla jsem naše zklamat, nakonec jsem výuční list dostala. Doma jsem se snažila pracovat na 100 procent, abych si konečně zasloužila rodičovskou lásku.
Marně.

Vnučku nikdy neviděli

Když jsem otěhotněla s místním pobudou a „nemakačenkem“, jak mému příteli naši říkali, byla jsem v jejich očích naprosto odepsaná. Vyhodili mě z domu, prý jim dělám jen ostudu.

S přítelem se vztah nepovedl, rozešli jsme se ještě před narozením dcery. Od té doby se protloukám, jak to jen jde, chodím na brigády, mám dvě zaměstnání, abych nás uživila.

Stále doufám, že si jednou svůj sen splním – udělám maturitu a třeba i tu vysokou. Snad nebude pozdě. S rodiči se nevídáme, nemají zájem. Ani vnučku nikdy vidět nechtěli.

Bolí mě to, ale vím, že s tím nic nenadělám. Přestože za mým zpackaným životem stojí tak trochu i oni, jsem schopná a připravená jim všechno odpustit. Oni o to však bohužel nestojí. 

Čtenářka Věra

Dopis matce: Proč jsi mě vymazala ze života?