2°C
svatby
“Je to jen pár týdnů, co jsem procházela webové stránky mailových svatebních oznámení, kterými jsem chtěla přátelům předeslat plánovanou událost. Najednou se mi ruka s myší zastavila, všechno mi to došlo a rozbrečela jsem se. Hlavou mi prolétlo snad tisíc myšlenek,” začíná svou zpověď Eleanor Jeffery a pokračuje dál:
S přítelem Tomem máme už zamluvený kostel a datum je stanovené na červen 2012. Mám už objednané nádherné šaty, ve kterých bych měla projít uličkou ke svému vyvolenému.
Má to však jedno velké ALE. Počátkem letošního roku mi lékař sdělil, že rakovina, s níž bojuji poslední rok a půl, se nedá úplně vyléčit. V mých teprve osmadvaceti mi oznámil, že se nejspíš nedožiji Nového roku, natož příštího léta. Proč tedy pořád plánuji svatbu s mužem, kterého miluji?
Objevila jsem “jen” bulku
Stalo se to loňské jaro, když jsem ráno při sprchování ucítila v prsu něco divného. Na kontrole u gynekologa mi řekli, že jde asi jen o hormonální změny. Za tři týdny mi však udělali biopsii a ultrazvuk, pak mi sdělili, že jde o rakovinu.
Mého přítele Toma to naprosto šokovalo. Byly jsme spolu právě rok, ale žili jsme hodně intenzivně. I když jsme spolu byli rádi, měli jsme pořád svůj život a vlastně si do té doby ani pořádně nevyznali lásku.
Ten den najednou všechno změnil. Seděli jsme spolu v pokoji, abychom tu šokující zprávu vstřebali. Tehdy mi řekl jednu věc, na kterou nikdy nezapomenu (a nikomu neprozradím). To rozhodlo, že jsme přesto začali plánovat společnou budoucnost.
Rakovina se vrátila jinde
V následujících osmi měsících jsem podstoupila masektomii, šest cyklů chemoterapie a nakonec radioterapii. Bylo to velmi traumatizující a unavující, ale když jsem prodělala všechnu léčbu, cítila jsem, že se můžu vrátit plně do života. Nejen zpět ke své práci televizní reportérky, ale především posunout dál skvělý vztah s Tomem.
Ovšem letos v lednu mě začalo hrozně bolet v zádech. Bylo to po cvičení, tak jsem si myslela, že jsem se jen namohla, když jsem před tím byla vlastně pět měsíců upoutaná na lůžko.
Zmínila jsem se o tom pro jistotu svému onkologovi, který mě hned poslal na rentgen. Výsledek byl v pořádku. Bolest však nepřestala.
Počátkem května mě tedy poslali na magnetickou rezonanci a přišla zdrcující zpráva. Rakovina se rozšířila do pánevní kosti a tento druh není vyléčitelný.
Měla jsem se s ním rozejít?
Vlastně jsem ani nechtěla slyšet, kolik mi zbývá času. “Šest měsíců, nebo jen tři?” ptala jsem se klidným hlasem své doktorky.” Samozřejmě jsem doufala, že řekne alespoň pět let...
“Tři měsíce, třeba i o něco víc,” zněla odpověď. Nedala mi ani půl roku života, přesto mě to tehdy vůbec nerozhodilo. Chemoterapie mi prý zřejmě už nepomůže, naopak by situaci i zhoršila, jediné, co mi mohla poradit, bylo smířit se s koncem.
Toma to naprosto rozložilo. Odjeli jsme na dovolenou, kde ale vůbec nespal a nejedl. Když jsme spolu šli po pláži, požádala jsem ho, aby si začal plánovat život beze mě. Uvědomovala jsem si, jak jsem ho musela ranit.
Měla bych se s ním rozejít? Ne. A vím, že by mě v této situaci stejně neopustil. Když jsem mu ve slabé chvilce řekla, že si jeho péči nezasloužím, odpověděl: “A kdo si jí zaslouží víc, než ty?”
Budeme se brát!
Rozhodla jsem se bojovat. Podstoupila jsem další chemoterapii, která dlouho vypadala nadějně. Tedy jen do chvíle, kdy přišly další testy: Rakovina se rozšířila na játra a na plíce.
Od června beru lék, který dobře snáším a nemá ani moc vedlejších účinků. Především nepřicházím o vlasy!
Po devíti týdnech terapie to vypadalo, že léčba zabrala, růst rakovinových buněk se zastavil. S Tomem jsme si proto v srpnu odjeli odpočinout do Řecka. Navíc mě tam požádal o ruku.
Nemohla jsem štěstím přestat brečet, pořád doufám, že máme budoucnost. Okamžitě jsme to dali domů všem vědět. Po dlouhé době to byla od nás dobrá zpráva: milujeme se a budeme se brát.
Třeba se dožiji svatby
V mé situaci by asi každý okamžitě běžel na nejbližší úřad a nechal se oddat. My si však s Tomem svatbu naplánovali až na červen 2012. Chceme ji pořádnou, se vším, co k tomu patří.
Vím, že můžu žít jen pár měsíců, ale taky roky. Třeba se i dožiji doby, kdy rakovina bude léky pod kontrolou, stejně jako cukrovka.
Nyní hlavně doufám, že se dožiji své svatby. Její plánování je pro mě povzbuzující. Přátelé se mě teď ptají: “Jaké budeš mít šaty?” a ne, “Jak dopadly tvé poslední výsledky.“
Navíc v září vyšetření ukázalo, že se nádor na játrech o polovinu zmenšil, proto to s tou svatbou vypadá nadějně.
Ale samozřejmě pořád mám v hlavě, že chvíle, které s Tomem prožívám, můžou být každý den ty poslední. Když jsme se včera líbali, říkala jsem si, kolik polibků nám ještě zbývá?
(Eleanor vede o svém boji s rakovinou blog na www.writtenoff.net)
