Čtvrtek 1. říjen 2020
Svátek slaví Igor, zítra Olívie
Oblačno, déšť 15°C

Přežila rakovinu prsu: Bylo to pekelné období

5. listopadu 2011 | 06:00

Blance Šutajové (61) rakovinu objevili před deseti lety, a jak říká, dodnes z ní má noční můru a bojí se, že se zákeřná nemoc vrátí. Na rozdíl od své kamarádky Vlasty Seqensové (59) nemoc zvládala jen velmi těžko.

Učebnicový případ

Blanka si nejprve nahmatala na prsu bulku, lékaři ji poslali na mamograf, pak na ultrazvuk, objednali na chirurgické odstranění a diagnostikovali zhoubný nádor.

„Prosila jsem doktora, aby mi jen vyřízli bulku a prs nechali. Nedovedu si představit, jak bych to zvládla. I tak to pro mne bylo náročné. Jsem totiž neuvěřitelně citlivá a trochu labilní, takže když mi lékař oznámil, že mám rakovinu, zhroutil se mi celý svět.

Byla jsem úplně vyřízená, brečela a strašně se bála, že se nedožiju vnoučat,“ vzpomíná na svou noční můru Blanka.

Strašné Vánoce

„Manželovi jsem o nemoci řekla, ale dcerám ne. Bylo před Vánoci a paní primářka mi vylíčila, co mě čeká, že mi vypadají vlasy, bude špatně… Bála jsem se, že budu mít zkažené svátky.

Jedna dcera v té době studovala a druhá pracovala v zahraničí a obě se chystaly domů. Na 26. prosince si zamluvily dovolenou v Tatrách. Když se dozvěděly o mé nemoci, chtěly ji zrušit, ale já jim to nedovolila.

Doktorka mi totiž řekla, že právě toho šestadvacátého mi začnou padat vlasy, a já nechtěla, aby to holky viděly. A opravdu přesně ten den jsem si musela hlavu úplně oholit,“ říká se smutkem v hlase.

Nalomená psychika

Citlivá žena zvládala kolotoč chemoterapií a ozařování strašně. „Jak jsem nebyla psychicky v pořádku, snížila se mi ještě víc imunita a já dostala zápal plic. Ale v nemocnici jsem odmítla zůstat a podepsala revers.

I když na mne kvůli tomu paní doktorka nejdřív křičela, byla jsem odhodlaná zůstat doma. Pobyt v nemocnici bych psychicky neunesla. Nedělalo mi dobře ani čekání u doktora, kde jsem viděla další pacienty.

Když tam přišla holka ve věku mých dcer se dvěma dětmi za ruku, skoro mě to položilo. Představovala jsem si, jak moc těžké to pro ni musí být.“

Pomoc z Anglie

Na otázku, jestli jí během nemoci pomohl manžel, odpovídá podobně jako její kamarádka Vlasta Sequensová. „Ale prosím vás, chlap vás z toho nedostane. Vůbec jsem s ním o svých pocitech nemluvila. Uvařil mi akorát tak čaj a zmizel na chalupě. Oni to prostě mají jinak.

Určitě to prožíval vnitřně, bál se o mne, ale navenek to moc nedával znát. Z depresí a smutků mi pomohla až dcera, která se vrátila z Anglie. Připravovala mi jídla, vyvařovala a povídala si se mnou. Nakonec můj muž ani nevěděl, jak moc zle mi je.

Po ozařování jsem cestou domů nakoupila, odpočinula si, a když se vrátil z práce, už jsem normálně fungovala. U stavů, kdy mi bylo tak zle, že jsem lezla na záchod po čtyřech a brečela, že už nechci žít, nebyl. Ani se mi na to období nechce vzpomínat.

Doufám, že už se mi nemoc nevrátí, protože nevím, jestli bych to celé zvládla ještě jednou. Chci si užívat vnoučat a dětí, které mám tolik ráda, a ne se trápit,“ uzavírá vyprávění Blanka a přiznává, že ani nemoc ji neposílila a citlivá je pořád stejně.

 

Rada Blanky Šutajové, jak se nezhroutit
* Důležité je něčím se zabavit. Byla jsem vždycky aktivní a stejně jako moje maminka neumím odpočívat. Kdybych alespoň něco nedělala a jen seděla, asi bych to vůbec nepřežila.
* Dobré je jet do lázní. Když o vás někdo pečuje a hýčká vás, udělá vám to dobře.
* Povídejte si o tom. Já na jedné z terapií potkala svou kamarádku z dřívějších let Vlastu, která měla stejný problém. Jenže ona je mnohem silnější a jen tak něco ji nezlomí. Její optimismus mi pomáhal.

Jak se s nemocí poprala její kamarádka Vlasta, se dočtete ZDE >>

Autor: Majka Vinická, Kbak