Tato zhoubná nemoc u nás zabíjí ročně kolem 1800 žen. Vlastě a Blance se nad ní podařilo zvítězit.

Jejich příběhy můžou být povzbuzením pro každou z nás, která se jednou s děsivou diagnózou bude muset setkat.

Hlas těla

„Začalo to vlastně trochu zvláštně. Prostě se mi jednou na hrudníku začalo ozývat takové zvláštní ťukání. Jako by mi na to místo někdo nebo něco ukazovalo prstem. Objevovalo se to pětkrát za den.

Oběhla jsem kvůli tomu spoustu doktorů, ale ti na nic nepřišli. Až mi nakonec lékařka doporučila mamograf,“ vzpomíná s úsměvem Vlasta. Tam se ukázalo, že má v prsu bulku a po odběru tkáně si vyslechla zlou diagnózu.

Zvláštní bylo, že od okamžiku, kdy jsem zjistila, že mám rakovinu, záhadné ťukání přestalo. Možná mi tělo opravdu jen chtělo ukázat na místo, kde byl problém.

Od té doby ho také poslouchám. Když mám chuť spát, spím, když mám žízeň, napiju se. Nepřemáhám se, neříkám si ,za chvíli‘, prostě to udělám.“

Manžel se sesypal, ona vtipkovala

Lékař hned Vlastě vysvětlil, co ji čeká, jak budou probíhat chemoterapie, že jí vypadají vlasy, vezmou prs… „To jsem brečela, ale jen první den. Pak už nikdy. Hůř to nesl můj muž. Úplně sesypal a já ho musela držet.

Brečel, nemohl nic dělat, nikam nechtěl chodit. Já ho posílala do hospody, ať se trochu rozptýlí, dělala jsem si z nemoci legraci a chlácholila ho. Dnes říká, že nebýt mě, tak to období snad ani nepřežil,“ říká Vlasta, která si vlastně nikdy ani nepřipustila, že by jí nemoc mohla vzít život.

„Když jsem se vrátila z chemoterapie, nadšeně jsem vyprávěla, že jsem poznala další raky (říkala jsem tak lidem s rakovinou).

Poznala jsem v nemocnici spoustu zajímavých lidí. Když jsem si jednou hrábla do vlasů a zůstal mi v ruce chomáč, bylo mi těžko, ale zavolala jsem své, tehdy devítileté vnučce, jestli si nechce zahrát na kadeřnici, že mě může úplně ostříhat a pak dojdeme koupit paruku.

Vlastně jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, že by to mohlo dopadnout špatně. Možná je to tím, že jsem po tátovi od přírody optimista a kliďas.“

Jedno ňadro stačí

Na otázku, jestli jí nevadilo, že nemá jeden prs, se Vlasta jen rozesmála. „Vůbec ne. Bylo to jedno mně i manželovi. Dokonce jsem si říkala, že bych si nechala vzít i to druhé. Mám totiž trojky a při pohledu z boku některé oblečení vypadá líp bez prsou než s nimi,“ směje se.

Ze začátku prý sice chodila v plavkách jen po zahradě, ale teď klidně jezdí na dovolenou a opaluje se u moře. „Kdybych byla mladší, možná bych o implantátu přemýšlela, ale připadá mi to zbytečné. Rozmlouval mi to i můj muž. Oni to totiž moc nedoporučují ani lékaři.

Někdy se totiž stává, že v tom pahýlu, co po prsu zbude, začne rakovinové bujení, a to se nedá přes implantát poznat. Takže na to často lékaři přijdou až ve chvíli, kdy už je pozdě.“

Vzali mi jen kus masa

Na půlroční zkušenost s nemocí Vlasta vzpomíná v dobrém. „Díky ní jsem ještě veselejší a optimističtější než dřív. Nehádám se, protože si vážím života a každé prohádané chvíle mi přijde škoda. Cítím v sobě víc síly, dobra i chuti pomáhat.

Teď mají tuto diagnózu v našem řadovém domku tři ženy. Snažím se s nimi mluvit a usnadnit jim jejich boj. Jediné, co mi rakovina vzala, je kus masa,“ uzavírá své neuvěřitelné vyprávění žena, do které by málokdo řekl, jak těžkou životní zkoušku má za sebou.

Co jí nejvíc pomohlo

„Hodně jsem si pomohla sama, ale samozřejmě rodina, úžasní lékaři, ale i kolegové v práci, kteří mě neodepsali a tvářili se, jako bych měla chřipku, a těšili se, až po nemoci nastoupím do práce.

Ale hodně mi pomohla i paní Květa Fialová. Mám jí ráda a držela jsem se její rady, že člověk má mít rád i všechno špatné. A já rakovinu nakonec měla opravdu ráda.“

Jak se se s rakovinou prsu poprala Vlasty kamarádka Blanka, se dočtete ZDE>>