Matka postižené dívky: Chtěla jsem ji udusit polštářem! | Pro ženy | Blesk.cz

Matka postižené dívky: Chtěla jsem ji udusit polštářem!

8. října 2010 | 05:00

Když se narodí postižené dítě, je to určitě pro celou rodinu velké neštěstí. Je totiž neuvěřitelně komplikované se o těžce postižené dítě starat. Britka Julia Hollander porodila holčičku, která měla úplně zničenou mozkovou kůru a byla tedy velmi vážně postižená. A Julia byla tak zoufalá, že přemýšlela, že svou malou dceru radši zabije, než aby se trápila. Holčička nakonec skončila v pěstounské péči a Julia toho nelituje.

Julia už jednu holčičku měla, když v sedmatřiceti letech znovu otěhotněla. Bylo to vytoužené dítě jí i jejího manžela, hudebního skladatele Jaye. Porod už od začátku probíhal chaoticky. Nejdříve rychle do auta, potom zmatky v nemocnici. A potom se narodila malá Imogen.

"Od lékařů jsme se dozvěděli, že ji krvácení placenty připravilo o kyslík. Lékaři ji dali do inkubátoru. Když ani po pár týdnech nevěděli, jaké to bude mít důsledky, poslali nás domů," vzpomíná na první dny s dcerkou Julia.

Myšlenky na nejhorší

Jenže s Imogen nebylo něco v pořádku. V kuse dokázala spát jen hodinu, pak se budila a ustavičně plakala. A to ve dne i v noci. Julia byla hodně vyčerpaná. Když byly holčičce tři měsíce, manželé Hollanderovi se dozvěděli otřesnou diagnózu - Imogen má trvale poškozen mozek.

"Ptala jsem se lékařů, jak moc, ale nedokázali mi odpovědět. Měli jsme čekat," říká Julia a pokračuje: "Nemohla jsem spát. Cítila jsme se zoufale sama, i když jsem měla podporu od manžela. Chtěla jsem, aby už Imogen netrpěla."

Ano, Julia začala myslet na nejhorší. Neviděla totiž jinou cestu, jak z neštěstí, které rodinu postihlo, ven. Nakonec řekla psychiatričce, že o Imogen nedokáže přemýšlet pozitivně. Doktorka jí dala antidepresiva, ale ta moc nepomohla.

Když Julia lékařku navštívila znovu, ptala se jí, jestli je možné získat nějakou pomoc od státu. Měla totiž pocit, že se její rodina rozpadá. Dozvěděla se ale, že sociální pomoc od státu by přicházelo v úvahu jen v případě, že by bylo miminko v nebezpečí. "Ona je, ode mě," přiznala se tehdy Julia ke strašným myšlenkám, které se jí honily hlavou.

"Přemýšlela jsem, že její neustálý pláč umlčím polštáře. Manžel mi ale řekl, že bych za to šla do vězení a ztratila tak i naši druhou dceru. Pak se na nás dokonce přišel podívat jeden sociální pracovník, ale zase odešel a pomoci jsme se nedočkali. Bála jsem se toho, co nás ještě čeká," vzpomíná na nejhorší chvíle svého života Julia.

Obviňování a rozvrat rodiny

Když bylo Imogen pět měsíců, lékaři u ní dostali podezření na epilepsii. Holčička tedy podstoupila pár vyšetření. Nakonec se zjistilo, že má kompletně zničenou mozkovou kůru. To byla první konkrétní diagnóza, které se Julia a Jay dočkali. Také se dozvěděli, že se jejich mladší dcerka dožije maximálně dvaceti let.

"Začala jsem přemýšlet nad tím, že se jí to stalo u mě v břiše," říká dnes Julia. Její manžel chtěl holčičku do speciálního ústavu nebo jí zařídit pečovatelku, o tom ale Julia nechtěla ni slyšet, a tak se manželé často hádali. Dokonce ho obvinila, že odmítá jejich krásné miminko.

Ve skrytu duše si ale pouze nechtěla přiznat, že na výchovu postiženého dítěte nemá. A to ani fyzicky, ani psychicky. Starší dcera Hollanderů se také změnila. Už to nebylo milé, rozverné dítě. Byla zlá a hádavá. Celková situace v rodině prostě vůbec nebyla dobrá.

Životní rozhodnutí

Julia musela udělat asi nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Musela si přiznat, že není tak schopná a silná, jak si o sobě vždy myslela. Aby si vše mohla v klidu rozmyslet, nechala Imogen týden v nemocnici. Nakonec se rozhodla pro využití nabídky sociálního úřadu - dát dcerku do pěstounské péče. Uvědomila si totiž, že jakkoli ji milovala, postarat se o ni nemohla.

"Pěstounka byla milá, věřící a neodsuzovala mě. Také měla hodně zkušeností a mohla mít pomoc od sociálního úřadu," popisuje Julia setkání se ženou, která se stala náhradní matkou její postižené dcery.

Julia se potom bez Imogen necítila kompletní. Občas měla i pochybnosti, jestli udělala správnou věc. Nakonec usoudila, že ano. Svou holčičku pravidelně vídá, kupuje jí, co potřebuje a i doktoři mají na Julii kontakt.

A s náhradní matkou, pěstounkou, má prý Julia velmi dobrý vztah. "Naučila mě, jak dceru milovat," končí svůj srdceryvný příběh matka, která se dobrovolně vzdala péče o postižené dítě.

V kuse spala jen hodinu, pak se vzbudila a plakala
Autor: INT, mivr