2°C
Maschide? Co tu zase děláš? K čemu máš ten červený džbán? Co děláš? Hořím. Všechno je černé. Černé a leskle světlé. A horké, strašně horké. Všechno se pálí a smrdí. Oheň! Tisíce nožů se zabodávají do mého obličeje. Někdo mi trhá obličej. Moje oči! Pak utíká pryč. Maschide, co jsi to udělal?
Pomoc od neznámého muže
Potom přišel někdo s vodou. Konečně! Vychrstl mi do obličeje konečně vodu! Vodu! Ne! Žádnou vodu! Prosím ne! Můj bože, žádnou vodu! Hořím i vevnitř. Můj krk, žaludek, všechno…!
„Pojďte, nasedněte! Honem, tady do auta. Dovezu vás do nemocnice!“ řekl někdo. Konečně přišla pomoc. Tento cizí muž mi pomohl. Bože na nebesích, udělal to Maschid! Ten to udělal. Chtěl si mě vzít… Ale já ho odmítla. Pomozte mi, prosím!
Zase slyším hlas toho muže. Je to dobré. Nesetřít! „Proboha, nedotýkejte se mého obličeje!“ křičím. Pálí to tak moc, asi už to nevydržím… „Není to daleko, uklidněte se… Můžu vás dovést jen k bráně. Kdybych šel s vámi, měl bych problémy. Rozumíte? Nejsme příbuzní. Teď jděte rovně. Je to asi dvacet kroků. Hodně štěstí, bůh vám žehnej!“ rozloučí se neznámý zachránce. Můj bože, proč jsi mě tedy nechránil? Vše je tmavé. Nic nevidím. Oslepla jsem?
Z nemocnice do nemocnice
Nechala mi vůbec něco ta kyselina? Tady mi nepomůžou, to mi řekli. Potřebuji peníze na převoz do speciální kliniky. Bez peněz mě prý nikam neodvezou. Proč mě prostě neodvezou? Nemám peníze ani čas. Teď jde o mě a mé tělo. Už se jede. Proč stojíme? My přece musíme jet! Jeďte rychle nebo o všechno přijdu. Jak dlouho už jsme na cestě? Co? Hodinu? Kdo mi pak pomůže? Kdo?
Už jsme konečně tam. Jsme v bezpečí. Dá-li Bůh! Katastrofa ale nekončí. Co to slyším? Přemístění? Do nemocnice Schahid-Labafi? To je blízko parku Ressalat. Proboha, takže zase jet zpátky? To je pro mě drahocenný čas!
A teď mi ještě někdo nadává: „Proč jste přijela tak pozdě, paní Bahrami?“ Nevím. Protože jsem dvakrát přejela město z nemocnice do nemocnice. Proto jdu tak pozdě. Ale proč ta otázka? Možná je to opravdu příliš pozdě?
„Je mi šíleně líto, že vám musím říct tuto diagnózu, paní Bahrami, ale kyselina vám vypálila levé oko. Pro záchranu pravého oka ještě existuje naděje…“ řekli mi doktoři ortel. „Za měsíc dělám zkoušky. Do té doby musím být zdravá. Tak mi na to něco dejte…“ prosím.
Tma
Brzy uvidím na pravé oko a levé se také brzy uzdraví. Jinak to ani nemůže být. Je mi přece teprve šestadvacet let. Mám toho ještě tolik před sebou. Všichni pláčou, když opouští můj pokoj, cítím to. To vypadám opravdu tak hrozně? Chybí mi odvaha podívat se do zrcadla. Jednou to ale budu muset udělat. Budu se muset podívat pravdě do tváře. Nebuď zbabělá, Ameneh, vzchop se!
Vstala jsem z postele, podél zdí došla do koupelny, postavila se před zrcadlo, zvedla hlavu – a nic. Žádný obličej. Jen rozmazaný, tmavý kruh na místě, kde by měl být můj obličej. Nic, prostě vymazáno – tmavá skvrna…
Nevídaná drzost rodičů útočníka
Madschidovi rodiče kontaktovali ty mé. Chtěli mě bezpodmínečně vidět. Ta představa mě úplně šokovala. Co po mně teď chce matka, která nese tak velký podíl viny na mém neštěstí?
Z víčka pravého oka zbyla jen třetina, zbytek poleptala kyselina. Na zkoušky koncem měsíce jsem mohla rovnou zapomenout a pomalu mi docházelo, že už je nikdy nebudu opakovat…
A najednou stáli přede mnou: rodiče satana. Dobrý bože, co si to ti lidé dovolují? Než jsem mohla cokoli říct, žena se při pohledu na mě složila k zemi. Žena byla na zemi, zatímco mi její manžel začal nadávat: „Řekla jste mému synovi, že jste zasnoubená. To ho rozzlobilo.“
Moje matka stála beze slova u mé postele, zatímco jsem se snažila nabrat dech. „Ano, že jsem zasnoubená jsem mu řekla, protože jsem se chtěla konečně zbavit vašeho otravného syna!“ křikla jsem na něj.
Už zítra další díl děsivého příběhu krásné Ameneh:
Krásku znetvořil a připravil o zrak, vinu však necítil!
