Úterý 27. února 2024
Svátek slaví Alexandr, zítra Lumír
Oblačno 11°C

Neunesl odmítnutí, znetvořil ji kyselinou...

Ameneh Bahrami před a po činu Maschida Mowahediho. Nechtěla ho, tak na ni vylil kyselinu a tím jí sebral světlo a znetvořil ji.
26. února 2011 | 06:39

Při vyprávění dvaatřicetileté Íránky Ameneh Bahrami se tají dech. Zamiloval se do ní spolužák. Když mu lásku nevracela, polil jí kyselinou obličej a vzal jí tím navždy světlo. Statečná žena o útoku napsala knihu. Blesk.cz nyní přináší první díl její zpovědi - jak se s maniakem seznámila.

Dodělat školu a dostat vysněné místo. To byla má představa budoucnosti. Na univerzitě jsem ještě nevěděla, co si na mě osud přichystal…

První setkání

Právě jsem byla na elektronickém semináři, když jsem narazila na spolužáka. Dotkl se mého ramena, nic neřekl a odešel. Myslela jsem si, že tím to skončilo, ale mýlila jsem se. Během několika málo příštích minut se objevil ještě párkrát, ale nedotkl se mě rukou. Bylo to nohou. Touž bylo příliš.

Obrátila jsem se na něj a upřela na něj nevraživý pohled. Neřekl ani slovo, jen se na mě díval skrz své silné brýle. Pak se znovu podíval do prázdna. Divný chlapík, pomyslela jsem si.

Dotírající matka

Jedno odpoledne v březnu roku 2003 doma zazvonil telefon. Nějaká cizí paní mě požádala, abych za ní přišla, že se mnou musí nutně mluvit o Madschidu Mowahedim. Nevěděla jsem, co ode mě ta paní chce, a vysvětlovala jí, že žádného Maschida neznám a že má asi špatné číslo.

„Ale já jsem Maschidova matka. A vy jste přece Ameneh Bahrami, studentka elektroniky na Svobodné univerzitě v Teheránu na jihu areálu,“ říkala neodbytně. „Ano, to je pravda,“ vysvětlovala jsem jí, „ale žádného Maschida neznám. Je mi líto.“

„Můj syn je váš spolužák,“ říkala žena s pronikavým hlasem a pokračovala: „Chce si vás vzít.“ Co to říkala ta cizí žena v telefonu? Nějaký neznámý, který se mnou údajně studuje, kterého ale neznám, si mě chce vzít?

„Vašeho syna neznám!“ řekla jsem po krátké pauze klidným hlasem a ukončila hovor. Po pár dnech volala ta žena znovu a začalo to nanovo: „Nosí brýle, znáte ho.“ Žena pak volala potřetí. To už mluvila s trochu slušnějším podtónem v hlase: „Dobrý den, paní Bahrami, už víte, kdo je můj syn?“ „Ne, je mi to opravdu líto, ale při nejlepší vůli nevím,“ odvětila jsem.

Moje negativní odpověď ji, jak se zdálo, ani v nejmenším neodradila. Začala se mě vyptávat. „Kolik vám vlastně je?“ chtěla vědět. „Dvacet čtyři,“ dala jsem jí už rozzuřenou odpověď.“ „Cože? O čtyři roky starší než můj syn!“

Byla jsem ohromena. Jsem snad na dobytčím trhu? Třískla jsem s telefonem bez jediného slova a chtěla mít svůj klid. Kolegyni Mariam Rassulipanah jsem pak ještě v žertu řekla: „Kdo ví, třeba je to můj muž snů? Pokud není tak hrubý jako jeho matka, už má vyhráno!“

Trpké poznání

Jednou odpoledne můj kolega a spolužák Nasrin konečně odtajnil identitu mého údajného muže snů. „Ameneh, ten muž, tenhle Madchid Mowahedi, ty ho znáš,“ řekl mi.

„Co? Ten slizák? Ze všech chlapů zrovna tenhle! Brýle má silné jako dna čajových sklenic. T mám teda štěstí. Všichni používají elektrické osvětlení, jen já se mám spokojit s petrolejovou lampou.“ Taková byla má reakce.

Když jeho matka znovu volala, vysvětlila jsem jí, že už teď vím, kdo je její syn, a že o něj nemám zájem. „Moje odpověď zní ne a tak to i zůstane. To je moje poslední slovo!“ řekla jsem jí jasně.

Vyhrožování

To už byl červenec. V té době už mi začal Madschid volat sám. První telefonický rozhovor s ním začal slovy: Já jsem ten, kvůli kterému tě zastihlo tolik neštěstí…“ Okamžitě jsem telefon položila a třásla se po celém těle.

Nebyly hovory od jeho matky už tak strašné? Musel mě teď ještě obtěžovat on? Může si nějaký muž přát, aby s ním žila žena, která ho nechce? To by si mohl myslet jen někdo smyslů zbavený. Byli jsme přece studenti a ne zemědělci žijící někde zapomenutí v horách z dávných dob!

Jen o několik dní později mi Maschid volal zase. „Nemysli si, že ze mě budeš dělat blázna!“ křikl na mě. Byla jsem v šoku. Proč mi nerozumí? Odvětila jsem mu: „Takže, říkám ti to naposledy. Najdi si nějakou jinou a už mě nech v klidu. Jinak zavolám policii!“

Na druhém konci linky nastalo ticho. Nakonec si odfrkl a řekl zuřivě: „Uvidíš, co se ti kvůli tomu stane!“ Pak zavěsil. O den později jsem ho viděla po cestě do práce. Stál na ulici. Nebyla jsem si jistá, jestli je to on. Dal se na ústup. Asi nechtěl, abych ho viděla.

Běžela jsem za ním. Když jsem ho dohnala, chytla jsem ho a křičela na něj: „Nerozuměl jsi mi, co jsem řekla? Zmizíš z mého života! Slyšel jsi?“ „Uvidíš, co se ti stane,“ pohrozil mi temně a dokončil svou řeč slovy: „Zapálím tě!“

Už zítra další díl děsivého příběhu krásné Ameneh:
Šlo mi o život, nemocnice mě nechtěly přijmout!

Autor: INT, mivr