„Nechceme, aby v nás lidé viděli zrůdu. Toužíme po tom, aby nás poznali. Aby věděli, kdo jsme. Prostě dvě obyčejné holky,“ říká jedna ze sester a druhá horečně přikyvuje.

Abigail a Brittany se narodily v malém americkém městečku. Od narození budily rozruch, ale všichni si na ně již zvykli. Nekoukají, nehrozí se. Prostě je obyvatelé přijali za své a dívky se ve svém uzavřeném prostředí cítí relativně bezpečně. Nemohou však bez náporů na psychiku překročit hranice města.

Každá kontroluje svoji půlku těla

Už od té doby, co se dnes již osmnáctileté slečny narodily, neznají samotu, možnost soukromí. Každičkou sekundu tráví jedna v přítomnosti druhé. Psychicky se jedná o dvě plně vyvinuté bytosti. Trup má dvě srdce, dvoje plíce. Jak Abigail, tak i Brittany ovládá jednu polovinu těla. Jednu nohu, jednu ruku.

„Pokaždé, když je vyšetřuji, musím žasnout,“ říká doktorka mladých slečen. „Abigail nedokáže kontrolovat Brittaninu ruku a naopak. Přitom bez problémů a zcela automaticky dokáží tleskat. Jak to funguje?“ Ptá se lékařka užasle. Obě poloviny těla jsou opravdu záhadně odděleny. Nereagují na sebe. Dívky navzájem necítí druhou část svého těla. Jen tu svou. „Jednou jsem pozorovala, jak si holky zkouší jezdit po břichu a jedna druhé vždy řekla, kdy to začala cítit,“ vzpomíná jejich matka.

Ráno se vzájemně češou

Když ráno dívky vstávají, obvykle mají špatnou náladu. Při ranním rituálu jedna druhou češe. Dělají automaticky úkony navzájem, tak jak je život naučil. Pak nasednou do auta a odjedou do školy. Mají totiž řidičský průkaz. „Někdy je to o strach s nimi jezdit, protože jedna zmáčkne brzdu a druhá plyn, ale jinak je to v pohodě,“ směje se jejich sestra. Abigail a Brittany spolu ale neustále komunikují, takže jízdu zvládají skvěle.

Čím víc rostou, tím nastává víc otázek. Budou moc randit? Jak si najdou kluka? Snesou ho navzájem? „Zajímavé je zamyslet se i nad tím, jak je bude platit stát. Jednou nastoupí do práce a jsou to dva mozky, dvě různé bytosti. Dvojnásobné nadání i kreativa. Jen uvězněná v jednom těle. Jaký budou mít plat? Jeden, dva?“ Ptá se jejich učitel matematiky. Holky také musí vyřešit jakou kariéru v budoucnu zvolí. „Asi bychom chtěly být architektky, nebo návrhářky, nebo pracovat v umění, nebo, nebo, nebo…“ Evidentně ještě samy neví.

Jedna druhé vždy ustupuje. „Prostě se střídáme. Když jsem včera ustoupila já jí, musí ona dnes mně, a tak dokolečka,“ povídá Abi. „Nebo taky záleží na tom, jak moc to ta druhá chce,“ přidává se Brittany. Jasné je zatím jen jedno. Na budoucnost se dívky snaží nemyslet. „Nezajímá nás, jestli jednou budeme matkou…vlastně matkami. Nebo jak to bude? Nechceme to zatím řešit,“ se starostmi a strachem z dospělosti vypráví mladé navzájem „Jediné, co můžeme říct, že ať přijde dítě, či ne, tak stejně nikdy nebudeme samy. Budeme mít vždy jedna druhou.“