2°C
Ben se narodil úplně zdravý. Měl tmavé oči jako maminka. Ale, když mu byly dva roky, stalo se něco strašného. „Podívala jsem se do jeho očí a viděla, že všechno není tak, jak má být. Odraz panenky vypadal jako když ve tmě uvidíte oči kočky. Doufám, že víte, jak to myslím,…“ vzpomíná na začátek noční můry maminka.
Zvrat v šťastném životě
„Během tří dnů ten duhový odraz zmizel. Místo něj byly dvě bílé tečky v pozadí,“ vypráví dál matka. V Benově očích byl tumor. Zhrouceným rodičům lékaři oznámili, že nádor je velmi agresivní. Musí chlapečkovi vyjmout obě bulvy. Jedině tak mu mohou zachránit život. „Nemohli jsme se s tím vyrovnat, ale nechtěli jsme syna zabít,“ svěřuje se matka.
„Kdybychom neoperovali, rakovina by se rychle šířila. Především do mozku. Nikdy by neměl šanci přežít,“ komentuje zákrok oční specialista James Ruben. „Pokud se nemoc, kteou trpí šest novorozenců z miliónu, odchytí dřív, dá se ještě léčit. Ale v Benově případě šlo o velmi agresivní formu,“ dodává.
Těžká volba
Lékaři se zprvu snažili chlapcův zrak zachránit. Deset měsíců dítě podstupovalo velmi náročnou chemoterapii. Nádor ale nezmizel. „Musela jsem učinit velmi těžké rozhodnutí. Buď se snažit dál a ubližovat Benovi drastickou léčbou, či kývnout na operaci a nechat mu vyříznout oči,“ vypráví matka. „Víte, ve chvíli, kdy by chemoterapie nezabrala, tak by zcela jistě zemřel. Proto jsem se rozhodla pro operaci. Nechtěli jsme s manželem bez Bena žít.“
„Maminko já nevidím, já nevidím.“ To byly první slova poté, co se malý chlapeček probral po operaci. Statečná máma se nezhroutila. Musela být pro Bena silná. Řekla mu něco, čím možná odstartovala zázrak. Vysvětlila mu, že zrak stále má. Ten vnitřní. „Řekla jsem mu, že mě stále může vidět. Přiložila jsem ruku k nosu a pověděla ‚Vidíš mě, když mě cítíš.‘ Pak jsem ho pohladila a řekla, že mě vidí i dotykem. Vysvětlila jsem mu, že mě může vidět i sluchem,“ povídá maminka.
Síla a podpora
Rodiče věděli, že aby se Ben nikdy necítil jako mrzák, jsou první měsíce po operaci rozhodující. Nesměli ho litovat. Naopak s ním jednali jako před děsivým onemocněním. Díky trpělivosti dosáhli toho, že Ben jednoho dne znovu uviděl okolí kolem sebe. Naučil se vnímat díky odrazům zvuku, kde co je. Dokáže jezdit na kole, pohybovat se po chodníku, vyhýbat se lidem, překážkám. Dokonce hrát basketball a strefit se míčem do košíku.
Když někam jde, luská prsty. Tak dnes již osmnáctiletý chlapec pozná, že je u televize, vchází do dveří. Dokonce ví, kolik schodů mu ještě zbývá vyjít či sejít. „Ani jsem netušil, že je slepý, než mi to sám neřekl,“ povídá Benův kamarád Tomas.
Ben samozřejmě už nikdy neuvidí. Ale díky své jedinečné schopnosti má možnost pohybovat se v prostoru jako zdraví člověk. Může pomáhat mamince, hrát si s kamarády a nebýt nikomu zátěží, naopak.
„Vždy jednou za čas mě to chytne a to, co se stalo Benovi obrečím. Důležité ale je, že on mě nikdy plakat neslyšel. Na své postižení si za léta zvykl a už ho netrápí. Dokáže žít jako každý jiný,“ uzavírá osud svého milovaného syna maminka.
