Rameeza (21): Prorokovali jí smrt, a ona žije! | Pro ženy | Blesk.cz

Rameeza (21): Prorokovali jí smrt, a ona žije!

22. března 2010 | 19:56

Ve čtrnácti spadla ze schodů. Ochrnula na levou polovinu těla. „Navždy bude závislá na cizí pomoci. Nenávratně postižená,“ konstatovali lékaři. Po mnoha odříkání jim ale Rameeza dokázala, že se mýlili. Trvalo ji to sedm let a stále bojuje.

„Řekli mi, ať to vzdám. Jsem ráda, že jsem jejich strašnému verdiktu neuvěřila,“ vzpomíná dnes už šťastná Rameeza na děsivou zprávu, kterou před sedmi lety od doktorů vyslechla. Nemohla ani protestovat. Byla němá. Lékaři očekávali, že celý život stráví na vozíčku. Nikdy ji nedali sebemenší naději.

Jeden chybný krok

Jako dítě zbožňovala tanec. Pohyb byl pro ni neodmyslitelnou součástí života. „Díky tančení jsem se cítila volná. Pomalu se ze mě stávala profesionálka,“ popisuje dětství Rameeza. Žila v jednom domě s šesti sourozenci a pro nikoho nebyl dostatek místa. Pořád pobíhala, chtěla být na víc místech najednou. „Každý mi říkal, ať zpomalím. Chtěla jsem být u všeho. Sourozenci, škola, hodiny tance, sport.“

Jednoho dne se všechno změnilo. Spěchala ze školy do hodiny tance. Zakopla na schodech. „Držela jsem těžkou tašku s laptopem. Prostě jsem přepadla. Tíha notebooku mně stáhla dolů,“ vzpomíná. „Jako bych stála vedle svého těla. Zastavil se čas. Viděla jsem sebe samu jak padám, ale nemohla jsem s tím nic dělat.“ Její bezvládné tělo se svezlo po osmi schodech…

Děsivé probuzení

V bezvědomí pod schody ležela dívka skoro celou hodinu, než kolem někdo šel a všiml si. Bylo vyučování. Rameezu spolužáci probrali. Nechtěla ze svého pádu dělat povyk. Zvedla se a šla na další hodinu. Nemohla se soustředit. Hlava ji bolela, nohy se podlamovaly. „Cítila jsem se, jako by na mě lezla viróza,“ popisuje svůj stav krátce před tragédií dívka.

Když šla za školní ošetřovatelkou, před její kanceláří byla dlouhá fronta. Rameeze bylo čím dál hůř. Neměla si kam sednout. Nemohla čekat. Rozhodla se tedy bolest překonat a jít na další vyučování. Ke konci dne už byla tak slabá, že zavolala mámu, aby pro ni přijela ke škole. „Už ve chvíli, kdy jsem zavolala, máma věděla, že je něco špatně. Nikdy předtím jsem
vyzvednout nechtěla.“

Dětství v pekle

Rodiče ji odvezli rovnou do nemocnice. Její stav se rapidně zhoršoval. „Cítila jsem jak postupně ztrácím kontrolu na částmi těla. Byla jsem slabší a slabší,“ vypráví Rameeza. Do čtyřiadvaceti hodin ji motorika přestala poslouchat úplně. Jeden den úspěšná slečna, další bezmocně nehybná. „Nemohla jsem se ani usmát na vyděšené rodiče. Pohnout ústy. Ztratila jsem i schopnost mluvit.“

Rameeza byla převezena do dětského křídla nemocnice. Zůstala v něm další tři roky. Zatímco kamarádi chodili tančit, ona ležela na posteli. Neschopna se najíst, obléknout. Říci sestřičkám, co by chtěla. „Hodiny se zdály být delší než dny a dny jako měsíce. Pád mi ale nevzal mysl. Pořád jsem byla puberťák a nemohla se smířit s osudem. Bylo to frustrující.“ Tělo se jí vyvíjelo. Stávala se mladou ženou. Rostly jí ňadra, přišla první menstruace. „Nemohla jsem mít žádnou intimitu Ani na toaletu jsem nemohla sama. Bylo to ponižující.“

Konečně na vozíku!

I v těch nejčernějších momentech, které by většinu lidí zlomily, se Rameeza
upínala na tanec. Představovala si, jak se znovu bude poddávat rytmu hudby. Nikdo ji tento sen nemohl vzít. „V jednu chvíli mi doktoři řekli, že to se mnou vypadá hodně špatně. Ať si začnu vybírat kytky na pohřeb,“ vzpomíná na cynismus personálu Rameeza.

„Rozhodla jsem se jim ukázat, že se tak jednoduše nedám,“ vypráví. Do roka jsem pomalu začala hýbat koutky úst. Začala cítit konečky prstů.“ Díky tomu dostala v sedmnácti Rameeza kolečkové křeslo. Doktoři byli přesvědčeni, že dál už to nedotáhne. Poslali dívku domů. Mohla být šťastná i za to.

„Pro mě to byl jen začátek,“ nedala se zlomit Rameeza. Každý večer, když všichni usnuli, se snažila procvičovat ústa. Pomalu byla schopná vyslovit ‚mama‘ a ‚tata‘. Z postele se vždy svalila na podlahu. Snažila se plazit. Silou vůle se posunout v před. Ochablé svaly reagovaly velmi pomalu. Většinou při snaze zkolabovala.

Sílící naděje

„Za nějakou dobu jsem navštívila doktora. Řekla jsem několik slov, které jsem se naučila a předvedla, jak se posouvám po podlaze. Žádala jsem o terapii. Když viděli můj pokrok, nemohli mě odmítnout,“ vypráví Rameeza. Během jednoho roku už uměla mluvit v jednoduchých větách a nohy začaly pomalu reagovat. „Lékaři byli konečně schopni určit mou diagnózu. Trpěla jsem dystonií.“ Degenerace svalstva. Genetická choroba mohla udeřit
kdykoli. U Rameezy ji nastartoval právě pád. Páni doktoři opět dívku informovali, že její stav se nikdy nezlepší. Spíš naopak.

„Ale jejich slova už pro mě nic neznamenala. Už tolikrát mi chystali funus, že jsem je Přestala brát vážně,“ říká Rameeza. Ignorovala špatné prognózy a bojovala dál.

Na podzim minulého roku dosáhla něčeho úžasného. Každého ohromila. Po šesti letech udělala první krok. „Když jsem se poprvé postavila na nohy, maminka plakal. A mně tekly slzy. Celá rodina byla tak šťastná,“ vzpomíná na zázrak Rameeza. „Vždy jsem věděla, že to dokážu!“

Normální štěstí

Lékaři byli z dívčina úspěchu šokovaní. Teď už jí pomáhají s terapií a Rameeziny svaly nabývají na síle. „Už můžu konverzovat s okolím. Sama se procházím po domě a když je hezky, vyjdu na zahradu. Dokonce jsem byla v kině. A nemusela jet na vozíčku!“. Nadšeně vypráví mladá žena.

Rameezu ještě čeká hodně úsilí, aby se mohla plně zařadit do života. Ale když už se dostala tak daleko, nepřipouští si, že by neměla vyhrát celou válku s nemocí.„Chci aby všichni lidé věděli, že nezáleží na tom, co vám osud přichystal, ale na tom, jak se s ním rozhodnete poprat. Pokud se nebudete litovat, můžete dosáhnout úžasných věcí,“ vzkazuje světu dnes už jednadvacetiletá slečna. Ví o čem mluví možná víc, než kdokoli z nás.

Autor: INT, Adéla Pěničková