Na zábavě jsem byla zpočátku dost ostýchavá, protože jsem odvykla společnosti. Pak se k našemu stolu přidala parta mladých mužů a já celý večer protančila s jedním z nich. Ten večer jsem se do něj bezmezně zamilovala.

Byla jsem moc šťastná a zamilovaná.

Autor: ilustrační foto: SHUTTERSTOCK.COM

Druhý den přišel s tulipánem, jako by věděl, že tyto květiny zbožňuji. Byla jsem zamilovaná a šťastná. Rozuměl si s dětmi a já byla přesvědčená, že to může fungovat. Po roce jsme se vzali a na svatební cestu jsme jeli do tehdejší Jugoslávie. Můj životní útlum, který jsem po rozvodu pociťovala, zmizel.
Vyrazili jsme na cestu. V kufru auta jsme měli stan a zásoby jídla. Vše probíhalo skvěle. Postupně jsme nocovali asi ve čtyřech kempech a já byla nadšená. Západ slunce nad mořem, bílé plachetnice, vlny, večerní procházky, pláž, nákupy... Pak jsme zastavili v dalším kempu. Postavili jsme stan a nějaký čas strávili na pláži. Poté jsme si u stanu ohřáli párky a na chvilinku usnuli. Když jsem se vzbudila, manžel se už oblékal. Z ničeho nic mi chladně a také rozhodně řekl: "Hele, mě už to nebaví, jedu domů. Ty si tu zůstaň, tady máš doklady, stan si nech a tady jsou nějaký peníze. Tak čau a nezlob se na mě."
Myslela jsem si, že ještě spím a všechno se mi to zdá, ale byla to bohužel realita. Než jsem se zmohla na slovo, odjel a nechal mě tam. Seděla jsem ve stanu a nevěděla, co se vlastně stalo. Přibližně po hodině jsem propadla naprostému zoufalství a jenom plakala a plakala. Jak je možné, že mi něco takového mohl udělat? Jak se vlastně dostanu domů? Zůstala jsem sama v cizí zemi bez znalosti jazyka a přemýšlela, na které světové straně mám děti. Zjištění, že manžela zřejmě vůbec neznám, bylo hrozné… Rok jsme se sice stýkali, ale trvale spolu nebydleli. Je možné, že bych nezaznamenala náznak něčeho takového? Zřejmě ano.
Asi po čtyřech až pěti hodinách zoufalství jsem začala balit stan. Byla jsem rozhodnutá, že najdu v kempu nějaké Čechy, kteří by mi snad mohli pomoct. Stan už jsem měla skoro složený, když najednou přijel manžel. Vylezl z auta s plnou náručí květin a se slovy: "Nezlob se, já nevím, co mě to napadlo. Já jsem prostě někdy takový," prosil o odpuštění. V té chvíli jsem věděla jedno, že chci okamžitě domů, a trvala jsem na tom.
Celou cestu jsem mlčela a byla přesvědčená, že požádám o okamžitý rozvod. Mé rozhodnutí bylo nezvratné. Tohle byla situace, kde se můj manžel projevil jako někdo naprosto cizí, a já v tom cítila velké nebezpečí pro budoucí život.
Jakmile jsme překročili hranice naší republiky, řekla jsem si: "Tak, teď už se domů při nejhorším dostanu sama." Manžel mě celou cestu přesvědčoval o tom, že k něčemu podobnému už nikdy nedojde, a já mu v duchu odpovídala: "Nedojde, protože už s tebou nikam nepojedu!"
Kdybych to měla shrnout, tak tenhle zážitek byl pro mě po předchozím rozvodu asi něco jako léčba šokem. Po příjezdu domů jsem však zjistila, že čekám třetí dítě. Nakonec jsem proto přistoupila na další společné soužití a v situaci, ve které jsem se ocitla, i chtěla věřit, že vše bude v pořádku. Podlehla jsem slibům a přesvědčování a s tímhle člověkem nakonec strávila dalších 15 let, po kterých stejně došlo k rozvodu. Jeho nespolehlivost se bohužel projevila i v mnoha jiných věcech. Své předsevzetí, že s ním už nikdy nikam nepojedu, jsem nedodržela a nevyplatilo se mi to.

Čtenářka Jarka