Kdo s koho? Dominantní samci a samice | Pro ženy | Blesk.cz

Kdo s koho? Dominantní samci a samice

19. listopadu 2011 | 06:00

Patříte mezi dominantní osobnosti, nebo raději silnějšímu partnerovi přikyvujete, abyste měli pokoj? Tentokrát jsme vyzpovídali Petra Šmolku, jak se promítají povahové rysy partnerů do vztahu a zda dělá neplechu, když jsou extrémně dominantní oba.

Říká se, že v českých rodinách bývají dominantnější muži, Petr Šmolka mě ale vyvedl z omylu:

„Nejsem si jistý, zda už nejde jen o pouhý mýtus. Pravda, muži se o dominanci zpravidla snaží, ne vždy jsou však jejich snahy úspěšné. Záleží na partnerce. Moudrá žena mu ponechává alespoň iluzi dominance, méně moudrá ani tu ne. Ať tak či tak, stále častěji se můžeme setkávat i s dvojicemi, ve kterých je muž rád, pokud mu zůstane alespoň poradní hlas,“ vysvětluje.

Musíme ale poznamenat, že se ještě stále pohybujeme v tradiční křesťansko židovské středoevropské kultuře, a tak si v sobě neseme i její patriarchální archetypy – z generace na generaci přenášené představy o vhodném rozdělení rolí.

To se ale stále častěji začíná vyrovnávat. Ženy se stávají čím dál tím víc emancipovanější a muži podle názoru psychologa naopak začínají v dominanci degenerovat.

Prý je to v souvislosti s vzrůstajícím počtem neúplmných rodin i většinovou feminizací školství. Mužům tak stále více chybí imponující mužské identifikační vzory. Ženy začínají vládnout pevnou rukou.

Muži popouštějí otěže

„Zhruba od roku 1970 je u nás víc středoškolaček než středoškoláků, postupně se vyrovnal i počet vysokoškolsky vzdělaných mužů a žen. Vzdělanější ženy si tak celkem logicky nacházejí i prestižnější zaměstnání a nejsou už na mužích ekonomicky a společensky závislé jako kdysi.

Průšvih se může objevit ve chvíli, kdy se potká emancipovaná a plně vytížená žena s mužem, který jako správný „chlap“ čeká, že nemusí dělat nic, a nechává všechno na partnerce. To nemusí dlouho fungovat. Pořád je tu ale možnost kompromisů.

Patříme k době, drahoušku?

Určitě neplatí, že by si silně dominantní osobnosti hledaly člověka, který jim všechno au tomaticky odkývá. Častěji to bývá spíše obráceně – slabší muž nebo žena se řídí intuicí a hledá toho silnějšího. Potřebuje se o partnera opřít a nevědomky vybírá toho, kdo za něj přebere větší část zodpovědnosti.

On naopak bude přitahovat protějšek, jehož dominance stojí často na dost vratkém základě. Ti by si mohli vyhovovat. Autenticky dominantní jedinec totiž vedle sebe snese hlavně lidi, kteří dokážou mít svůj vlastní názor. Musí partnera respektovat, jinak to z jeho strany nikam nevede.

Dominátoři a podpantofláci

Někdy se může stát, že se setkáte s člověkem, který je v práci i na veřejnosti jako „vzteklý pes,“ bývá přehnaně dominantní. Kdybyste ale nahlédli do jeho domácnosti, zjistili byste, že tam má rozhodující slovo jeho partner a tam poslouchá takříkajíc na slovo. I na to má Petr Šmolka vysvětlení:

„To, jak jednáme, jen zčásti určují vlastnosti. Značnou váhu mají i role, v nichž se právě nacházíme. Jinou pozici tak můžeme mít v zaměstnání, zvláště pokud jsme v roli šéfa, jinou me mezi přáteli, jinou doma."

"Pak se nelze divit, když si muž, který je doma pod pantoflem, bude své podpantofláctví kompenzovat např. v zaměstnání. Asi mi dáte zapravdu, že je velice těžké „sloužit“ pod někým, s kým doma jeho žena patřičně cvičí, a on si pak svou zlobu na ni vylévá v práci na své kolegy či podřízené.“

Nemusí to být ovšem pravidlem, někteří lidé můžou být stejně dominantní nebo naopak submisivní doma, v práci i před přáteli.

Boj o moc

Ve vztazích určitě neplatí, že protiklady se přitahují. Jen do určité míry. Partneři, kteří jsou oba silně dominantní, si navzájem můžou velmi vyhovovat, i když jejich hádky někdy připomínají italskou domácnost.

„Pokud se toho chtějí vyvarovat, je třeba, aby si dokázali rozdělit jednotlivé kompetence. Pak si lze představit, že jsou oblasti, ve kterých rozhoduje jeden, a druhý jeho rozhodnutí respektuje, a jiné, kde jsou jejich role rozdělené jinak. Tak, aby si oba přišli na své, aby každý měl alespoň nějakou oblast, v níž je vnímaný jako jistá autorita,“ radí psycholog.

Ostatně ani občasná hádka nemusí být špatná, pročistí se tím vzduch. Ovšem pouze za předpokladu, že se dodržují určitá nepsaná pravidla. Neměli bychom se vzájemně urážet a někdy je dobré také přiznat svou chybu. Také bychom si po hádce měli naplno uvědomit, čeho si na partnerovi nejvíc ceníme.

Mnohem horší než malicherná hlasitá výměna názorů je podle něj umění přepólování intenzivních emocí z negativních na kladné. To nemusí být pro někoho vůbec snadné. Jak se říká – všeho s mírou. I ten největší „dominátor“ by se měl naučit v určitých věcech partnerovi ustupovat, aby se vztah trochu zharmonizoval. Někdy méně znamená více.

Zeptali jsme se PhDr. Petra Šmolky:

Proč ve vztahu bývá jeden partner dominantní a druhý spíše submisivní?
Připusťme, že z hlediska rozhodování je dvojice poměrně nepraktický útvar. Už proto, jak obtížně se v ní v případě odlišnosti názorů hlasuje. Přesněji řečeno, hlasuje se celkem snadno, ale výsledkem bývá obvykle opakovaná „plichta“. Potřeba dominovat a ochota ustupovat tak patří mezi rysy, v nichž je výhodou naše schopnost navzájem se doplňovat.

Proč mají některé ženy sklon své slabé partnery ponižovat a z jiných si dělat milence?

Proto, že si tím zpravidla vyřizují nějaké staré účty. Jako by se chtěly pomstít mužům za všechny ty generace utlačovaných ženštin. A ti milenci? Zatímco muž si může za milenku vybrat i ženu, která je jak „apgrejdovaný“ obraz jeho stávající manželky, tak ženy si své milence volí spíše na principu kontrastu.
Pokud má tedy doma hodného troubu, pak by bylo divné, kdyby si z jiného hodného trouby udělala milence.

Jak se může dostat původně submisivní partner do silnější role?
Nejlépe tak, že si začne vážit sám sebe. Pomoci by mu v tom mohly zpětné vazby od přátel, kolegů a známých. Pak už jen stačí sebrat odvahu. Není žádnou výjimkou, když poté zjistí, že jeho pozice není zdaleka tak slabá, jak si až dosud ve své zaslepenosti myslel.

Autor: Jana Šlégrová, Kbak