Knihy, které nás baví: Deníky Ondřeje Sekory z války a pohádkové čtení nejen pro děti!
Každý týden vychází mnoho nových knih, které by ve vaší knihovně neměly chybět. Stejně tak jsou ale i antikvariáty plné – nejen – beletrie, která čeká na své znovuobjevení. Proto vám přinášíme nejzajímavější knihy, které by vám neměly proklouznout mezi prsty. Co jsme pro vás v redakci nachystaly tento týden?
- Jaké to je, když jste celý život ztracení? Marta by vám o tom mohla vyprávět! Od té doby, co byla nalezena jako malá v kufru na liverpoolském nádraží, není schopna se najít. Šestnáct let od svého "objevení" se potácí od ničeho k ničemu, vychovává ji bigotní matka tyranka, pro kterou jsou všechny příjemné stránky lidského bytí dílem Satana. I přesto se ale Marta snaží zůstat optimistická a věří v dobro, které někde musí být.
Caroline Wallaceová: Nalezení ztracené Marty
Kniha je především o hledání sama sebe, své identity, kterou v dnešní době všichni čím dál tím více postrádáme, a to ani nemusíme být nalezenci. Hlavní hrdinka je navíc dokonale čistá duše, která se snaží kolem sebe nevidět zlo a špínu světa.
- Jestli toužíte po něčem odlehčeném, u čeho se zasmějete, potom Vstát znovu se slepicema je pro vás to pravé ořechové! Paul O’Rourke má slušnou zubařskou praxi a k ní ještě slušnější krizi středního věku. Nebo – řečeno jednodušeji – neví, co sám se sebou: nesnáší stroje a přístroje, ale miluje svůj iPhone; zuřivě fandí Red Sox, ale každé jejich vítězství mu způsobí depresi; rád by byl ateistou, ale pořád se té víry nějak ne a ne pustit.
Joshua Ferris: Vstát znovu se slepicema
A když si někdo přisvojí jeho totožnost a začne si jeho jménem zakládat pohoršující webové stránky a účty na Facebooku a Twitteru, najednou mu přestane být jasné, kdo vlastně je. A pátrání po podvodníkovi ho postaví před otřesnou otázku, jestli to vlastně ten padouch nevzal za lepší konec než on sám, jestli „ten druhý“ vlastně není lepší Paul O’Rourke než on.
- Jestli toužíte po temné a napínavé detektivce, nemusíte rovnou sahat po severských autorech. Jiří Březina vám opět přináší svého detektiva Tomáše Volfa, který se nyní musí vypořádat s podivnou vraždou. Na sídlišti najdou mrtvou dívku a vše zprvu vypadá na sebevraždu. Objevují se ale nejrůznější pochybnosti, které přivedou detektiva Volfa a jeho parťačku Evu Černou na stopu podivného vraha.
Jiří Březina: Polednice
Polednice totiž obchází přes den a zanechává po sobě mrtvoly za jasného dne. Není se tedy čemu divit, že od novinářů získá vrah přezdívku podle mytické postavy. Dokáže policie chytit pachatele dříve, než zabije další oběť? Pokud vám jsou detektivní příběhy blízké, nenechte si tento rozhodně ujít. Je to druhý díl ze série Jiřího Březiny, Polednici ještě předchází Promlčení, za které dostal autor literární cenu.
- Kdo by neznal Ferdu Mravence a jeho "otce" Ondřeje Sekoru, jednoho z průkopníků českého komiksu. Méně lidí už ale zná podrobněji jeho život. Třeba to, že v letech 1944 až 1945 byl zavřený v pracovních táborech Klein Stein a Osterode. Autor o tom sám nikdy mluvit příliš nechtěl, ale po celou dobu si vedl deníky, kam si nejen kreslil, ale i psal poznámky, satiru, glosy a záznamy života v táboře. Snažil se tak udržet si zdravý rozum a přežít v tom strašlivém marastu.
Ondřej Sekora: Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945
Možná že právě nahlédnutí do jeho deníků pomůže některým lidem pochopit pozdější politické smýšlení Ondřeje Sekory, který se snažil distancovat se od svého "prvorepublikového" původu, a naopak zaujímal dost radikální levicový postoj. Deníky jsou poměrně syrové a upřímné, ale i tak v nich zůstává kus ze Sekorova klukovského a nepatetického pohledu na svět.
- „Představte si, že se nacházíte v místnosti s dvaceti radiopřijímači. Všechny hrají a naplno se z nich linou hlasy a hudba. Nejde je vypnout ani ztlumit a místnost nemá okna ani dveře, takže jedinou úlevu vám přinese až naprosté vyčerpání,“ přibližuje v předmluvě knihy A proto skáču britský spisovatel David Mitchell svět autistů. O to se ostatně snaží v celé knize její autor Naoki Higašida, který ve svých třinácti letech podává dechberoucí svědectví o tom, jaké to je trpět těžkou formou autismu. Jaké to je, když se vás pořád někdo ptá na to, proč nemůžete být chvíli v klidu, proč se normálně nebavíte nebo proč chcete umět nazpaměť všechny jízdní řády.
Naoki Higašida: A proto skáču
Knihu v Japonsku objevil britský spisovatel David Mitchell, který ji pak se svou ženou přeložil. Sám je otcem autistického dítěte, a tak chtěl společnosti podat jasnější obrázek o tom, co všechno autismus znamená. Kniha má podtitul Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem.
- Jestliže máte náladu na něco opravdu složitějšího, potom doporučuji sáhnout po "literární události 21. století", jak knihu Můj boj 1: Smrt v rodině nazývají někteří kritici. Co je na ní tak skvělého? Možná to, že od prvního slova vás kniha pohltí a nemáte už moc šancí couvnout zpět. Nečekejte klasický životopis ve stylu "vyrůstal jsem v neúplné rodině, a protože mě otec mlátil, píšu dnes tak dobré knihy", ale vlastně obyčejné vyprávění o malém klukovi, ze kterého se z vlastní vůle v osmi letech stal křesťan. Vše je prolnuto autorovými myšlenkami a polemikami. Jeho myšlenkové pochody vám občas budou připadat až trochu moc surové, leč napsané jsou více než poeticky. Občas s nimi budete třeba i nesouhlasit, a někdy vás dokonce rozčílí. Nicméně o to více vás kniha chytne a nebudete mít sílu se od ní odtrhnout.
Karl Ove Knausgard: Můj boj 1: Smrt v rodině
Celá kniha má ale mnohem větší záběr, je tak upřímná, pravdivá, že se leckdy mezi řádky sami najdete. I když zřejmě mnohem méně než rodina Karla Ove Knausgarda, která s ním přestala po vydání knihy mluvit.
- Máte to také? Knihu, kterou potřebujete mít u postele, která vás pohladí po duši a odešle s úsměvem na rtech do světa snů? Většinou je to něco naprosto odlišného od toho, co zrovna čtete přes den. Přesně takovou knihou "na dobrou noc" jsou i Povídačky pro moje slunce od Jiřího Stránského. V knize jsou zachyceny pohádky a příběhy, které psal z vězení své dcerce, aby se jí po tatínkovi příliš nestýskalo. Ačkoliv to psal v době pro něj tolik těžké, příběhy jsou o to lehčí, veselejší a hravější. Knihou potěšíte ale nejen děti, ale i sami sebe, uvidíte. A navíc Povídačky pro moje slunce lahodí i oku, konkrétně jde o krásné ilustrace Matěje Formana.
Jiří Stránský: Povídačky pro moje slunce