Klára Olexová, redaktorka:
V osmnácti jsem se zamilovala do svého budoucího muže, který měl v péči tříleté dítě. Jako tlumočník hodně cestoval po světě a o potomka se neměl kdo starat. A tak jsem opustila kariéru herečky (hostovala jsem tehdy ve Vinohradském divadle), aby ze mě měl můj milovaný radost. Vzdát se kvůli chlapovi kariéry dnes považuju za jednu z nejodpornějších věcí na světě.

Erika Pilátová, redaktorka:
Můj partner mě nechtěl brát na vyjížďky na kole a pokaždé jezdil jen se svými kamarády. Brala jsem si to příliš osobně. Byla v tom ješitnost i žárlivost. Jednoho dne jsem se na takový výlet do slova a do písmene vnutila. Natrénováno jsem neměla nic a netušila jsem, že mě čeká 80 kilometrů jízdy v terénu. Poprvé jsem spadla po dvaceti kilometrech, kdy jsem si při pivní zastávce sedla mimo lavičku, podruhé po čtyřiceti kilometrech, kdy jsem se na chvíli zastavila a spolu i s kolem jsem spadla jako špalek do křoví.

Potřetí to bylo zhruba po šedesáti kilometrech, kdy jsem v zatáčce vystrčila ruku, druhou neudržela řidítka a letěla jsem do příkopu. Nechtěla jsem hochy zdržovat a nechtěla jsem, aby si mysleli že jsem bábovka. Nasedla jsem hrdinně zpět a dojela až do cíle. Poté, co jsme se rozloučili, a já zajela za roh, bylo téměř po mě. Musela jsem si zavolat sanitku a poté jsem dva měsíce chodila se sádrou na ruce i na kotníku. Dodnes mi můj partner tento hrdinský čin připomíná a tvrdí, že jsem lepší jezdec než jeho kamarádi.

Zuzana Macková, redaktorka:
Obětovala jsem to nejcennější, své soukromí, když jsem byla ochotna se s přítelem sestěhovat. Tím rázem vznikla rodina se třemi dětmi a minimem vlastního prostoru. Nikoli na metry, ale znamenalo to v podstatě absenci vlastní klidové zóny.

Michaela Čentešová, redaktorka:
Odjakživa se štítím pavouků a vůbec havěti, která má víc nohou, než se spořádaný hmyz sluší. Vždycky mě před nimi musel někdo "zachránit". Ale protože můj manžel trpí arachnofóbií, nezbývá mi nic jiného, než se "pochlapit" a zbavovat naše okolí těchto odporných tvorů sama. Manžel mi tuhle oběť ale mnohonásobně vynahrazuje...

Andrea Zelníčková, redaktorka:
Když mi přítel poprvé představil svoje kamarády, byla jsem celkem v šoku. S nikým jsem si nerozuměla, jejich společné vtipy jsem nechápala a několik večerů jsem s nimi proseděla, aniž bych ze sebe vydala hlásku. Věděla jsem ale, že je má můj partner rád a rozhodně jsem po něm nechtěla, aby na ně zanevřel kvůli mě. Ani nevím, kdy nastal  ten osudný zlom, ale dnes jsou to lidi, za které bych dala ruku do ohně. Chodíme na společné večeře, jezdíme na víkendy i na hory a už si ten volný čas bez nich ani nedokážu představit.

Monika Vránová, bankovní úřednice
Manžel nikdy neměl se svými rodiči příliš vřelé vztahy. Vídají se párkrát do roka, z povinnosti na Vánoce a narozeniny. Když se nám tedy narodila dcerka a babička s dědečkem projevili zájem ji vídat, převzala jsem roli "návštěvníka" za svou já. I když mi tchánovci také nejsou blízcí, zvláště tchyni nemohu ani vystát, nechci aby byl můj muž zbytečně stresován jejich ustavičnou kritikou. A také nechci brát dceři prarodiče.

Adriana Šimáčková, managerka:
Chodila jsem kdysi s přítelem, který byl milovníkem zbraní a všeho co se týkalo vojáků. Já, jako intelektuálka a knihomolka, jsem k jeho zálibám měla opravdu daleko, ale protože jsem do něj byla zamilovaná, doslova jsem se obětovala a pobíhala s ním po lese v maskáčích, kanadách a s baretem na hlavě. Jenže jak to tak bývá, tahle oběť byla pouze jednostranná a od něj jsem nemohla čekat, že se mnou na oplátku zajde do divadla nebo na koncert.

VÝZVA
Co nejodpornějšího, nejšílenějšího, nejobětavějšího... jste kdy udělali pro svého miláčka z lásky vy? Napište nám na email lenka.chvostova@blesk.cz.