2°C
A můžu pokračovat, nádobí se utírá patnáct let starou utěrkou, protože „je ještě dobrá“ a o takových změnách jako je myčka si můžu nechat jen zdát... Nezvykla jsem si na to ani za dvacet let, ale jediné, co s tím dělám je, že se občas vybrečím kamarádkám na rameni a závidím jim normální život. Co s tím? Helena, Praha
NA VAŠE DOTAZY ODPOVÍDÁ:
PhDr. Petr Šmolka,
psycholg, psmolka@volny.cz
Milá Heleno,
nejste zdaleka jediná, která má doma podobné nadělení. Těžko bychom totiž v živočišné říši jiného živočicha, který je tak rigidní, jako běžný muž. V podtextu bývá obava ze změny. Pokud nejde náhradu manželky milenkou, pak je téměř každý muž přesvědčený, že by vždy šlo jen o změnu k horšímu. Pláč na kamarádčině rameni může přinést krátkodobou úlevu, nikoli však řešení. Ani snaha o „rozumnou dohodu“ nebývá většinou korunována úspěchem. Někdy by mohla pomoci drobná lest – to kdyby někdo jiný dokázal manželovi podsunout, že taková myčka je úžasná věc. Zároveň jsou ale v životě chvíle, kdy máte právo dělat i jednostranná rozhodnutí. Zdá se, že už nastaly. Nových utěrek si možná ani nevšimne, myčky zřejmě ano. Nějakou dobu bude asi poněkud dusno, ale věřte, i on si nakonec zvykne.
