5°C
Moje práce mi neumožňuje, abych to celé finančně utáhla sama, takže nemám odvahu se rozvést, ale to mě zase blokuje, abych si našla jiného partnera. Bojím se nejistoty, protože děti studují, a když bych se rozvedla, muž by přestal přispívat i tím málem, které nám ale pomáhá. Vzhledem k tomu, že je mi 43 let, mám také strach, že už si nikoho nenajdu a budu ještě opuštěnější než teď. Trápím se čím dál víc a čím dál míň mám v životě radosti. Někdy probrečím celé dny. Je to nesnesitelné a nevím, jak mám v sobě životní optimismus znovu probudit. Marcela
NA VAŠE DOTAZY ODPOVÍDÁ:
PhDr. Petr Šmolka,
psycholg, psmolka@volny.cz
Milá Marcelo,
v některých situacích se optimismus budí ještě svízelněji než spící Sněhurky. Zvláště pokud by vám měl asistovat nepodložený strach. Nechci tvrdit, že je třeba manželství ukončit. Jen bych si dovolil připomenout, že ani případný konec manželství nezbavuje vašeho muže vyživovací povinnosti vůči dětem. Nakonec byste asi zjistila, že jen váš strach měl příliš „velké oči“! Pokud ale vašemu dotazu rozumím správně, tak vám muž aktivně neubližuje ani vás nadměrně neomezuje. Vím, na spokojené manželství je to málo, ale na manželství, od něhož si slibujeme pouze a jen to, co nám dává, to může stačit. Ovšem jenom tomu, kdo si dokáže najít i jiné zdroje potěšení – přátele, aktivní zájmy… fantazii se meze nekladou. Třeba by to byla zatím cesta i pro vás.
